SEBEterapie

To říkával už Tomáš Baťa. Proč bychom měli myslet v malém, když úspěch se děje po kouscích? Sněme ve velkém a i části našeho snu, které postupně realizujeme, budou velké. Vyhněme se malosti.

Už jsem vám říkala, jak jsem v osmnácti vydala své tři povídky? Ne? Možná za nimi stálo jen ublížené ego. A možná to byla ona část příběhu, bez které by se nevyvíjel, jak má. Možná právě díky tomu došlo k onomu Přelomovému okamžiku. 

Ať je tento příběh pro vás inspirací. Inspirací k tomu vykročit. Rozhodnout se. Protože ono to není o věku, ale o rozhodnutí. Projevit zájem o život a život projeví zájem o vás. Tak strach do kapsy. Aspoň tou cestou nepůjdete sami. A to je vlastně fajn, říkám si.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že ten náš život je jako ta nejlepší knížka, kterou kdy budeme číst? Respektive žít? A stejně jako v každé knize, i tady platí, že všechny kapitoly jsou důležitý. Jsou součástí příběhu, bez kterých by se nevyvíjel, jak má. 

Někdy jsou k popukání, jindy si popláčem, mnohdy jsou nevýrazný a nudný, ale po nich přichází peak, na který čekáme. Zápletka a rozuzlení. Napětí. Domněnky. Predikce. Překvapení. Má všechno, jen tedy ne anotaci na zadní straně obálky. Ale možná v tom se skrývá to kouzlo. Ač víme, jak dopadne, stejně budí zvědavost. A v tom tkví ten paradox. 

Další díl mé osobní SEBEterapie je možná právě o tom. O popostrčení k tomu, abyste nepřeskakovali v příběhu. A nesnažili se v kapitole první odhalit pointu či stěžejní zápletku. U ostatních knih taky hned neodhalíte vraha, ale musíte číst větu po větě, aby vám neunikl žádný detail. Je načase žít tak, jako by ten život byla kniha. Na každé kapitole záleží, protože bez ní se ten příběh nebude vyvíjet, jak má.

Říká vám něco Baťovské desatero? Podnikatel Tomáš Baťa za dobu svého podnikání vytvořil takových desater nespočet. Desatero mladým mužům, desatero mladým ženám, desatero zákazníkům. Takové soubory zásad, přístupů a hodnot, které by si člověk měl připomínat, pamatovat si je a řídit se jimi. A já si vytvořila to své.

Protože Baťoviny jedu už pěknou řádku měsíců, ne-li let. A tak jsem si vytvořila svůj souhrn toho, čím se v životě řídím a co je pro mě důležité. A ráda vás s tím seznámím. A možná vás taky popostrčím k tomu, abyste si vytvořili to své. Protože možná se díky tomu nebudete tolik ztrácet. Možná vám pomůže říkat "ano" tam, kde ho chcete říct, a říkat "ne" tam, kde ho chcete říct. Třeba vám pomůže udržet hranice nebo směr, kterým chcete jít.

Tak tužku a papír do ruky. Protože dnes to bude znovu praktické.

Někdy stojíme před něčím, co bychom opravdu ze srdce chtěli, ale rácio nám šeptá, že není vhodný čas. Že na to nejsou finance ani správná chvíle. Ale co kdyby právě tento okamžik byl tím nejideálnějším, který se může nabídnout? Co kdybychom i krok, který se v očích zdá být bláznovstvím, přece jenom učinili a brali ho jako investici, která nám vždy přinese alespoň poučení nebo lekci? V drtivé většině případů nám stejně přinese mnohem víc.

Je před námi léto. Nezůstávejte v koutě. Udělejte konečně to, co už dlouho chcete udělat. Odjeďte, pokud odjet chcete. Investujte do sebe, protože na vás skutečně záleží. Já to tak dělám. I když mi samozřejmě přijde, že bych neměla. Ale je rozdíl mezi "chtít", "muset" a "měl bych". A další léto třeba přijít podruhé nemusí.

Za poslední roky se toho událo mnoho. To nejklíčovější lze však říct v pár slovech - srovnaly se priority. Přestalo se vybuchovat. Přestalo se předpokládat, že zítřek přijde. Rodina se opravdu a vědomě postavila na první místo. A čím dál méně se plýtvá tím nejcennějším, co tady máme, a sice časem.

Nový díl SEBEterapie je o shrnutí toho, co jsem se za poslední čtyři roky naučila. Je popostrčením k akci, protože to tady dlouho nebylo. Ať si totiž jednoho dne neřeknete, že jste chtěli žít jinak. Hraje se tu o tu pomlčku mezi čísly na náhrobním kameni. Neexistují krátké nebo dlouhé životy, existují jen ty naplněné a nenaplněné. Tak jaký je ten váš? A jaký bude?

Proč pořád vstupujeme do té stejné řeky, ač víme, že nás v ní nic nového nečeká? Protože naše srdce ani duše nemají KPI, nemají pamatováka na čísla nebo statistiky, ale naopak na doteky, oční pohledy a chvilky, co byly blízko. Jenže víte, co je největším soupeřem dobrého? Výborné. No na tu úroveň výš se ale vyplatí jít. Ale k tomu je třeba vystoupit ze zajetých kolejí.

A během toho mezičasu se musí vytrvat. On ten život jen zkouší, jak moc něco chceme. A jestli jsme připraveni mít víc, než jsme zatím měli. Tak nepodléhejte chvilkám, které vás zítra můžou rozházet jen proto, že se někde cítí nějaká samota. Není čas na lásky, které přichází po večerech bez zítřků. Ani na práci, která nás vysiluje, než nabíjí.

Je to tak, jak to je, a není to jinak. Tlak způsobuje jen protitlak. A každá akce vyvolá reakci, ač na ni nějakou chvilku musíme počkat. On nás ten život možná jen zkouší a utvrzuje se v tom, jestli to, kam míříme, chceme opravdu tak moc. Nebo jestli nás pochybnosti zpochybní a racionální hlava udolá. Ale ono to chce jen vytrvat a zachovat klid. Mlha opadne ve chvíli, kdy přestaneme máchat rukama.

Tak si to pojďte se mnou připomenout. Protože tato životní lekce je jedna z nejsilnějších. A možná i vás ten život zkouší, jako zkoušel mě. A možná i u vás mlha začne opadávat, když jenom budete pokračovat. Nic víc, nic míň. Přesně to totiž stačí. Jen pokračovat. Důvěřovat životu a věřit v proces.

Děláš si na sebe čas? Děláš si na svůj volný čas čas? Jsme dnes tolik orientovaní na výkon, že zapomínáme na to opravdu naléhavé – na sebe. A taky na to, že cesta je cíl, že to není až o tom prolétnutí cílovou páskou, kterou si máme tendenci ustavičně posouvat dál a dál.

Co když ale ten opravdový výkon nastává v okamžiku, kdy si dáme chvilku "voraz"? Kdy znovu nasměrujeme ten vnitřní kompas správným směrem? Kdy ihned po probuzení nenastoupíme do toho provozně-organizačního života, ale budeme chvilku jen "dýchat život"?

Jsme výkonově orientovanou společností, ale pod tíhou disciplíny zapomínáme na svou motivaci. Přecházíme do autopilota a dříve či později s touhou hnát se pořád za vytyčenou metou, která mnohdy není ani naše, shoříme jako svíčka. Disciplinovaný člověk ale taky moc dobře ví, kdy je čas na rekonvalescenci. Jako sportovec po sportu. To, že mozek nebolí, neznamená, že není unavený.

Co kdybychom někdy nemuseli vidět za roh? Co kdybychom nejeli podle společností zajetých dogmat? Co kdybychom někdy byli znovu těmi dětmi, které vždycky věděly, co chtějí, kam je srdce táhne a kde jsou zkrátka nejšťastnější? Co kdybychom prostě jenom žili teď a tady, pro "ten moment"?

Další díl SEBEterapie patří k nejosobnějším. Protože dává nahlédnout pod pokličku, pod kterou mnoho lidí nahlédnout nenechá. Ale pravdou je, že každý svádí ty své vnitřní bitvy, o kterých jiní netuší. A velmi často nás naše vlastní pochybnosti zrazují od toho, co bychom opravdu chtěli. Ale pochybnosti zpochybňují, to mají v popisu práce. A naše sny na nás čekají, jen uvěřit, že jejich splnění je možné. Projevit zájem o život, aby život projevil zájem o nás. A konečně se přestat dívat na ostatní, protože důležité je to, co chceme my sami. I kdybychom vůbec netušili, co nám daný krok má přinést. Žít pro "ten moment". To stačí.

„Co když to vlastně může fungovat? Co kdyby to přece jenom vyšlo?" ptám se sama sebe. A právě to mi možná nahání strach. Strach z úspěchu nebo své vlastní velikosti není výjimečný, ostatně stejně jako jiné strachy, které si neseme na té cestě životem. Jen nám vždycky bylo do hlavy vkládáno to, že se nemáme bát. Jenže strachy jsou naší přirozenou součástí. Nezmizí. A tak se je dovolte pojmenovat. Být sami k sobě upřímní, protože pokud nebudete upřímní sami k sobě, ke komu byste vlastně měli?

Odvaha tkví v poznání sebe samotného. Tkví v tom, že se postavíme našim strachům, kterých se možná bojíme. Já si ale říkám, jestli se spíš nebojíme sami sebe. Nebo toho, co si řekne okolí. Ale co když okolí nemusí o našich obavách vědět?

Já se s vámi o ty své podělím. Protože dovolit si pojmenovat je alfa a omega změny. A mě ten můj strach blokoval. A bojkotoval mi dosahování vytyčených met.