SEBEterapie

A práce neobejme. I když chápu, proč se ženem a naplňujeme jí svý dny. Možná jen maskuje nějaké to prázdno, co nechceme, aby bylo vidět. Co nechceme cítit.

Práce zkrátka neudělá člověka tak upřímně šťastným. Ale na stranu druhou ho neodmítne. Je vděčná. Nebolí jako prázdný večery. Dává pocit smyslu. Možná se člověk honí za tím "lepším životem", ale kvůli tomu mu utíká to podstatný – čas. To, že možná ten "lepší život" znamená mít prostor na ty, kterým tu nejcennější komoditu, a sice čas, věnovat chceme. Jen si vždycky říkáme, že nemáme dostatečně dost. "Až...", ale co když se z tohoto slovíčka stane: „Kdyby?"

Život je o prioritách. O tom, na čem tady skutečně záleží a co je doopravdy důležitý. Proto honbou za těmi posty ztrácíme právě to nejcennější.

Bolavou duši nevyléčí ředitelský křeslo, vždyť to znáte. A narozenin našich blízkých neprožijeme mnoho. Jen si to spočítejte...

Zamysleli jste se někdy nad tím, co pro vás znamená úspěch? A zároveň kolik vás vlastně stojí? Každý úspěch totiž vyžaduje oběť. A já si vůbec poprvé reálně sáhla na cenu toho mého definovaného úspěchu. Co mě bude stát, když začnu promlouvat ke stále většímu množství lidí. Když se budu prát za autentičnost, lidskost a pravdivost, když budu druhé zvát za běžně zavřené dveře, aby se pochopilo, že všechno něco stojí. Ale že je to o tom důvodu, který je za tím vším.

Podcast o tom, jak jsem byla u Majka Spirita v jeho show. O tom, co pro mě znamená silná žena 21. století. A taky o tom, že pochybnosti zpochybňují a že #vicodvahy do těch našich životů. Protože ten písek v těch našich životních přesýpačkách vážně není nekonečnej. Ale to už ode mě znáte.

Jo a taky o konferenci, kdy si lístky můžete zakoupit skrze tento odkaz: https://terezaciernikova.com/konference-odvaha-neni-nahoda/

Chcete něco změnit? Možná jste si právě stanovili novoroční předsevzetí, ale nestačí si něco jen slíbit. A nestačí chtít něco změnit ze dne na den. Ono to totiž tak nefunguje.

Pořád žijeme naše provozně-organizační životy. Pořád máme jen 24 hodin, do kterých chceme mermomoci vměstnat něco nového. Ale co kdybychom na to nyní šli jinak? Step by step? Protože změna vyžaduje prostor. A náš mozek novou zkušenost – zjistit, co nám nová aktivita přináší.

A tak nejdříve zmapujte svůj den. Ať se vám někde po cestě za vaší nově vytyčenou metou někde neztratí motivace nebo disciplína. Protože pokud tito parťáci jdou chvilku bez sebe, dostaví se třetí část milostného trojúhelníku, a sice prokrastinace. A s ní velcí kamarádi být zrovna nechceme.

Už jste si někdy uvědomili, že čím míň toho času máme, tím víc toho chceme stihnout, ale čím víc toho času máme, tím víc jím mrháme? Co kdybych vám ale řekla, že máte každý jeden den 86 400 korun, které můžete utratit jen do půlnoci. To, co zbyde, propadá. Co byste udělali, jak byste s obdrženými penězi naložili? Jeli byste na dovolenou, investovali nebo něco jiného?

A co kdybych vám řekla, že přesně tolik vteřin dostáváme každý jeden den do té naší životní peněženky. Přesto tak kreativní s jejich nakládáním nejsme. Škoda, říkám si.

Pojďme se v novém dílu podcastu inspirovat i návyky úspěšných, které nám ukazují, jak s časem i prioritami nakládat. A jak (možná) z každého dne vytěžit alespoň něco.

Někdy totiž jde jen o to – něco.

A co kdyby to vážně vyšlo? Jen si to na chvilku připusťte. To rande vyjde. Tu novou práci získáte. Přežijete i v cizí zemi. Naplníte Kongresák o stovkách lidí. Doplňte si, co zrovna doplnit chcete. Ale jen si na malý okamžik připusťe, že by to vyšlo. Jaky je to pocit? Skvělej, vidte? 
Vidíte, už vnímáte, jaké to je. A ted mi neříkejte, že ty pocity nejsou skutečný. Jsou. Stejně jako se stane skutečným to, co chcete. Tak se naučte si stanovit vizi tak silnou, že vás každé ráno vytáhne z postele.

A rekapitulujte si svůj rok s nadšením, ne s frustrací kvůli nesplněným metám. Vždyť co byste jinak dělali příští rok?

Máme to v sobě někde od přírody zažité – jen pokud pracujeme do úmoru, zasloužíme si odměnu. Práce musí bolet a musí být tvrdá. Ale co když to jde i s lehkostí? Co když nám náleží odměna i za to, co za práci možná nepovažujeme, ale i tak vykonáváme službu, která má hodnotu?

Jenže pustit se do práce, která nás baví a naplňuje, chce pořádnou dávku odvahy. A taky nutnou dávku zodpovědnosti, protože rozhodnutí vždycky přináší nějaké dopady a důsledky. Každá změna přináší někde nějakou oběť. A všechno je odrazem našeho vnitřního nastavení.

Život je živej, ten živel. A v posledních týdnech a měsících se toho děje víc, než jsem schopná zpracovat. A tak natáčím znovu další díl podcastu, který je hlavně o aktuálním dění, vždycky však v pozadí s odvahou, která má inspirovat. Třeba i tebe.

Svou konferenci jsem přesunula na příští rok. Tentokrát se uspořádá v Kongresovém centru, čímž si splním sen, který už deset let čekal na probuzení. A taky začnu studovat Akademii Baťa, protože s Baťou za zády se mi tím životem jde tak nějak snáz. Jo a taky jsem byla vůbec poprvé na zahraniční konferenci, i když nyní to bylo trochu too much. Ale zkušenost. A ta se počítá.

A nakonec sdílím příběh koučované, který možná vyzve k tomu, abychom byli odvážnější, ze všeho nejvíc. Tak myslete ve velkém. Možná to tím nakonec chci říct.

Vyhoření je pojem, který se skloňuje stále více. Ale je otázkou, jestli se neskloňuje už tak moc, že ho mnozí mají tendenci přisuzovat i k tomu, co za vyhoření nelze chápat. Samozřejmě se jedná o téma, které by nemělo být opomíjeno. A které je dobré rozebírat, abychom nepřehlédli první náznaky, že se i nás vyhoření možná týká.

Mně to tělo řeklo. Znovu. Srdíčko bijící jako o závod a tak hlasitě, jakoby doufalo, že tím vyskočí z hrudi. Ale už jsem měla tu zkušenost. A věděla, jaký to může mít následek. Proto jsem se dala na první místo. Protože pokud nepojedu já, nemůže jet ani nic jiného. I pro ten každodenní provozně-organizační život potřebujeme nás samotné, jinak by se ani běžné věci nemohli dít.

Říká se, že bychom se v nějakých konkrétních situacích měli kousnout. Ale kousnutí bolí, tak proč bychom si vlastně ubližovali, říkám si. Někdy však toužíme jenom po nějakém konkrétním znamení, důvodu či iniciativě, která nám řekne, že máme pokračovat danou cestou a ještě se nevzdávat. Ale co když vzdát se je vlastně v pohodě?

Pokud se tedy vzdát chceme.

Ale to, co skutečně chceme, nám velmi často dojde až v okamžiku, kdy si dovolíme něco pustit. Kdy si uvědomíme, že se můžeme vzdát, že je to vlastně v pohodě se vzdát a něco nedotáhnout do konce.

Slovo "můžeš" nám totiž dává na výběr a dává nám možnost volby, která se následně ukáže jako právě ono znamení, jestli něco skutečně chceme nebo ne. Chtít, muset a měl bych.

Přesně o tom je další díl podcastu SEBEterapie. O tom, jak jsem uběhla svůj druhý půlmaraton a co mi to přineslo. Jak jsem si uvědomila, že skončit je taky možnost. Ale že já si ji vybrat opravdu nechci.

Znáte 5 univerzálních strachů podle Karla Albrechta? Opět další důkaz, že se bojíme všichni něčeho. Někdo zklamání, někdo ztráty, jiný ze smrti. Strach je přirozený mechanismus, otázkou však je, jestli strach, který pociťujeme nyní a který je možná naučený v době dřívější, jestli je aktuálně adekvátní. Či nikoliv.

V novém díle podcastu se s vámi dělím o ten můj strach – strach z opuštění. A také o to, odkud pramení a jak s ním pracuju. Protože strach tu zkrátka bude vždycky, nezmizí, ale je rozdíl, jestli bude koulí u nohy nebo parťákem, se kterým půjdeme ruku v ruce s tím životem a díky kterému možná nebudeme sami.

Být víc odvážní, říkám si. Pojďte se to naučit na mé druhé seberozvojové konferenci, vstupenky k zakoupení už nyní tady: https://terezaciernikova.com/konference-n-2/