SEBEterapie

Konec roku je na spadnutí. Novota nám klepe na dveře. Je načase se ohlédnout a poplácat se po rameni. Protože se máte, za co ocenit. Ať už za osobní, profesní nebo finanční úspěchy. Máte se za co pochválit. A nyní je ideální čas to udělat. Dorazili jste totiž do dalšího tábora, který leží na cestě k vašemu cíli. Dorazili jste do místa, kde je možnost se nadechnout, podívat se zpět, ale také dopředu. A motivovat se k dalšímu vykročení do toho dalšího tábora, od kterého vás dělí dvanáct měsíců.

Pojďte se společně se mnou podívat za tím mým rokem. Za tou jízdou nazvanou #2024, která se už neopakuje. A ta silnice s číslem #2025 se sjíždí taky jenom jednou. Tak šlápněte na plný plyn a užijte si to na maximum.

Z čeho máte strach? A ptám se zcela vážně. Protože každý člověk se něčeho bojí. Stejně jako každý člověk v něco věří, tak z něčeho taky máme přirozeně strach. A když říkám přirozeně, tak to tak i myslím. Je totiž přirozené se něčeho bát. Strach tu s námi byl, je a bude, proto si z něj pojďme udělat životního parťáka a netahejme ho jako kouli u nohy. Půjde se nám tou cestou životem snáz.

V novém dílu podcastu vám ukážu několik konkrétních metod, jak se strachem pracovat. Jak ho minimalizovat, obelstít, jak to s ním zvládnout tak, aby vás prostě nezastrašil a nestál vám v cestě. Protože by bylo škoda nejít tou cestou, která vede k tomu našemu štěstí.

Každý člověk v něco věří. Někdo ve vesmír, někdo v boha, jiný v karmu. Všichni ale věříme všemu ve chvíli, kdy nám o něco jde. Já věřím v to, že můžeme změnit svět. Minimálně ten náš. Můžeme změnit naše životy. A tím, že sebe posuneme kupředu, můžeme změnit i životy někoho jiného.

Tento díl podcastu je pozvánkou. Tou nejupřímnější směrem k vám. Na konferenci, která ovlivní životy (a nejen ty vaše). Protože já věřím v sebe. A v to, že tu kopu nejen sama za sebe. Ale že můžu, na chvilku, kopat i za druhé. A že když vezmeme lopatu do rukou všichni, tak že do těch přesýpacích hodin svou vlastní pílí na sobě a posunutím se kupředu či dál přisypeme písek těm, kteří ho (možná) v životních přesýpačkách tolik nemají.

Protože polovina z výtěžku akce půjde do Masarykova onkologického ústavu v Brně. Jeden den, který přinese uvědomění, oživení či probuzení a popostrčí vás k žití toho úspěšného, spokojeného a autentického života, ať už to pro vás znamená cokoliv, posune život jednoho člověka třeba o jeden měsíc. A to je, myslím, dobrý obchod.

Vždyť víte, že já vím, o čem mluvím. Tak pojďte změnit ten váš život dřív, než vás políbí život sám. Vstupenky už nyní na www.terezaciernikova.com

Energie není nekonečná, stejně jako den není nafukovací. Umět se rozhodnout, do čeho vložíme jaký díl každodenní „šťávy“ je důležitější, než si myslíme. Protože pokud naši energii vkládáme do toho, co nám ji vlastně vysává, náš energetický kotel se brzo vyprázdní. Najednou nebude, z čeho brát. Co kdybychom se ale zaměřili na to, co nám energii dává? 

Příjem musí být větší než výdej. A z toho, co milujete a co vás baví, nemůžete vyhořet. Protože na rozdíl od toho, co si myslíte, že dělat musíte nebo byste měli, vám takové činnosti energii dávají, nikoli berou. A v tom je ten rozdíl. 

Udělat krok do neznáma a začít znovu s vidinou toho, že budeme dělat naše ikigai, bolí. Je to rozhodnutí opředené strachem, ale ten strach tu bude vždycky. Strach z toho dát sebe na první místo a to, co bylo „jisté“ dát stranou, tu bude. Tak si s ním raději potykejte, on jen tak nezmizí. Nejsme tu nafurt a ten život se nemusí žít vyprahle. Může být přesně ten vysněný. Radostný. Plný tý nejsladší šťávy, jakou jste kdy ochutnali. 

„Milý čtenáři, jak se ti daří? Jsi šťastný? Žiješ své sny? Anebo máš jen ty sny, které toužíš uskutečnit?" takhle začaly mé ambice napsat autobiografii v devatenácti letech. A i když mi to nyní přijde úsměvné, načato jsem měla dobře. Skoro třicet stran s úvodem, který bych téměř po deseti letech neměnila. A které mi právě nyní ukázaly, že já už tehdy věděla, co dělat. Jenom jsem se dala na druhou kolej. A to z důvodu vlastního ega.

Ale už na té druhé koleji být nechci. Já = taky důležitá. Vy = taky důležití. Není sobecké upřednostit sebe před ostatními. Není nezodpovědné preferovat své sny před sny našich klientů nebo zaměstnavatelů. Není špatné dát se na první místo. Naopak je to to nejlepší, co můžeme udělat nejen pro sebe, ale i pro okolí. Protože na nás záleží. „Je to o tobě, v tobě," to už jsem věděla dávno.

Jak často vystupujete z toho vašeho provozně-organizačního života? Děláte si tu cestu za tím vaším cílem hezčí? Radostnější? Šťastnější? Nebo prostě jen jedete na autopilota a bez emocí trousíte ty vaše kredity, které se vám po probuzení nabijí na to vaše životní konto?

Život se tady hraje každý den. A na každém jednom dni záleží. Protože i to puzzle je tvořené jednotlivými dílky, bez kterých by to nebyl dokonalý celek, kterým se po dokončení pyšníme. Vysněný život je tvořený vysněnými dny. A pokud ty dny vysněné nejsou, je načase využít 24 kreditů nabytých po probuzení jinak.

Podcast SEBEterapie se vrací. Protože i já zajela do těch starých známých kolejí, ze kterých jsem chtěla v únoru vystoupit. Naštěstí jsem si dovolila zastavit se a pojmenovat. Alfa a omega změny, to víte. A začínám znovu. Ono to totiž jde – začít znovu. Tak to berte jako inspiraci. A popostrčení. Protože pokud tu nežijeme ty naše životy, to naše ONO, tak o co tady vlastně jde?

Žádný námořník se nenaučí kormidlovat na klidném moři. A žádná bouřka netrvá věčně. Jde o to vědět, proč u toho kormidla zůstat, i když se nás moře pokusí strhnout do svých hlubin. Nebo bouřka hromy vyděsit a blesky trefit. Proč to v půli, ne-li u konce své cesty neotočit a nevzdat. Aby se tak stalo, naše vize musí být nejen silná, ale především hluboká. Je třeba vědět, co se za ní skrývá. Protože jen tehdy se dokážeme „kousnout". Vytrvat. Neschoulit se do klubíčka a neschovat pod postel. I když bychom to udělali nejraději.

A taky musí být vaše. Ne rodičů, partnera, partnerky nebo souseda. Vaše. Protože v jiném případě nebude tak silná a už vůbec ne hluboká. Takže – jaká je ta vaše? Co se za cílem, ke kterému jdete ukrývá? U mě je to klid. Prostě jen klid. A po týdnech zatím největší bouřky na moři jsem k němu došla. A procítila ho každou částí svého těla.

Všechno se děje po kouscích. Deset kilo nezhubneme za den. Ani za týden nebo za měsíc. Ale jedno, dvě, tři ano. Až dorazíme k té vysněné desítce. Celý svět také neprocestujeme lusknutím prstu. Ale díky procestování jedné země po druhé se nám to nakonec podaří. A přesně tak se realizují i ty nejvíce bláznivé sny, které v hlavě nosíte. A u kterých si možná v tento moment říkáte, že jsou tak velké, že už jenom z toho důvodu se stát nemůžou. Ale co když ano?

Já si ve svém životě splnila vždycky všechno, co jsem chtěla. Vím, že to jde. Vydat knihu v sedmnácti. Moderovat hudební fesťák ve dvaceti. Natáčet s Danielem Radclifem ve třiadvaceti. A zároveň vědět, že toto jsou jen zlomky celé skládačky, která sčítá daleko více podobných milníků.

Pojďte se prostě nakopnout. Jen namotivovat. A rovnou uvěřit, že je to možné. Proč by taky nebylo...