SEBEterapie

Už jste někdy slyšeli o tom, že vrána k vráně sedá? A že pesimisté se nikdy nebaví s optimisty, protože optimisté by je odmítli poslouchat? Změna je volba, ne reakce. Pojďme se společně podívat na to, jak změnit své osobní nastavení pomocí metody "stop", "zaměř se" a "přeformuluj".

Nejen o tom dnešní díl je. Je taky o tom, že změna vyžaduje prostor a o tom, jak prostor najít. Jak přetavit své negativní myšlenky na ty pozitivní a proč to myšlenkami ve skutečnosti vůbec nekončí, ale teprve začíná.

Kdo by chtěl mít víc času? A kdo má pocit, že stále něco nestíhá? Co když to nejdůležitější je si uvědomit, že možná stíháme to podstatné. Nebo že bychom měli hlavně stíhat to podstatné. Protože čas je komodita, se kterou se zkrátka nekšeftuje.

A přesto máme tendenci s tím tolik mrhat. Co kdybych vám ale řekla, že máte půl roku života? Nebo rok? Jak byste se zbývajícím časem nakládali? Možná tady nehrajeme o to, jak dlouhej život je, ale kolik života se v těch dnech vlastně ukrývá.

Jedna z mých tradičních otevíracích epizod, která má za cíl jen probudit. Protože na tuhle věc zkrátka furt a furt zapomínáme. A opakování je matka moudrosti, říká se.

Krize nerovná se problém, ale informace. Podnět k tomu, abychom něco změnili. A paradoxně nevychází ze světa kolem nás, ale z toho, jestli se krize probudí i uvnitř nás. Nezáleží na tom, jestli je profesní nebo osobní – vždycky platí pět klíčových věcí, a sice zastavit se, pojmenovat realitu, navrátit kontrolu, rozhodnout se a získat každodenní rytmus.

Jen na to zastavení se člověk potřebuje odpojit od okolí a napojit se na sebe. Být chvilku nedostupnej, ale dostupnej hlavně vůči sobě. A to chce odvahu.

Ostatně odvaha začíná prvním krokem. A třeba ten váš bude na mé konferenci. V listopadu. Vstupenky už nyní na www.konference-odvaha.cz

Hele takhle – já moc dobře vím, jaké to je, když se čeká na impuls. Na to jedno znamení, které vám řekne, že jste tam, kde máte bejt. Kdy vám tak nějak dojde, že jdete správným směrem. Kdy se vám do žil vlije ta potřebná dávka odvahy, adrenalinu a odhodlání. Kdy si tak najednou jste jistí tím, že cesta, na kterou jste se dali, je ta správná.

Jó, jenže abychom takový impuls zaregistrovali, musíme vědět, kam plujeme. Protože když nevíme, kam plujeme, žádný vítr není příznivej.

Pro mě ten impuls bylo navrácení se na místo, kde jsem před třemi lety přednášet začala. A taky Kazma, tedy Kamil, který mi tak nějak připomněl, že na tom vrcholku, kam se všichni tak strašně dereme, vlastně jsme nakonec úplně sami. A je pouze otázkou položenou od sebe k nám, jestli je to vážně to, čemu zasvětíme ten život.

Hele, snažíme se tady pořád ovlivňovat životy ostatních, ale sami si poradit neumíme. Dáváme rady druhým, podle kterých se sami neumíme řídit. A snažíme se rozhodovat o životech jiných, místo toho abychom rozhodovali o tom našem. Přijde nám to pohodlnější, komfortnější a bezpečnější, protože zkrátka formování sebe samotného je přesným opakem.

Stejně tak si myslíme, že tady své blízké musíme spasit, když nám na dveře zaklepe život nebo zdraví. Ale co když to nejlepší, co můžeme udělat, je prostě jen netlačit a přijmout fakt, že nechodíme v botách toho druhého, protože nám zkrátka nejsou, a že nikdy nevíme úplně všechno?

Neznáme ty vnitřní bitvy, o kterých nikdo nemluví. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi, kam nás mnozí nepustí. Co když je absolutně relevantní únava, kterou druhý člověk pociťuje? A co když už někdo nechce jenom bojovat, ale prostě už to nechat jen být?

Přijmout naši konečnost a to, že tady jednoho dne nemusíme být ani my, ale ani ti, na kterých nám nejvíc záleží. Možná to je to nejlepší, co pro sebe i pro ně můžeme udělat.

Daří se vám ráno vstávat? Nebo ještě lépe – chce se vám ráno vstávat? A co kdybych vám řekla, že je to poslední ráno, které vlastně můžete vstát. Vstali byste? A jak byste ten den vlastně prožili?

Existuje tady jedna zajímavá myšlenka – žijeme tady jen jeden jediný den. Zítřek jsou domněnky, hypotézy, včerejšek vzpomínky a fikce. Ale ve skutečnosti je jen dnešek den, který tady máme. Přesto máme pořád tendenci se upínat k víkendu, k naplánované letní či zimní dovolené nebo ke státnímu svátku.

Co kdybyste si na jeden den přiznali, že tady máte jen dnešek a nic jiného? Co kdybyste si našli něco, na co se těšíte a díky tomu vstali s přehledem v čas, který si stanovíte? Možná nepotřebujete víc disciplíny, ale lepší důvod, proč vstávat. Anebo vykonávat jakékoli činnosti, které tak dlouho necháváte ležet ladem.

„Přála bych si, aby ses viděla mýma očima,” řekla mi kamarádka při našem on-line setkání, kde jsem měla koučovat já ji, ne ona mě. Ale některý věty, které se zapíšou pod kůži, přichází právě možná takto – neplánovaně, nečekaně, ale ve výsledku jsou přesně takhle potřebný. A pak jen dodala: „Kéž by sis nepřipadala tak malá.”

Někdy si říkám, že bych chtěla mít znovu ten drive náctiletý Terezy. Té, která věřila, že jí patří svět. Ale pak mi dojde, že ten drive jde ruku v ruce s vírou v sebe samu. Tak kde se ta víra vlastně ukryla, schovala, kam zmizela?

Nezmizela. Jen jsem začala hledat hodnotu venku, aniž bych ji hledala v sobě. A přestala si plnit to, co si slíbím. Ten drive nezmizel. Ani víra v sebe samu. Jen možná stojí za to ji znovu objevit. Třeba tím, že si sumarizujeme všechno to, co jsme už dosáhli.

Co kdybych ti řekla, že ty = důležitá? Na to možná bohužel zapomínáme příliš často. A je to škoda, říkám si. Stejně tak je škoda, že se snažíme být šálkem čaje pro každého. Ale víš co? Nemusíme být. A v tom je možná to opravdu krásný.

Tento díl podcastu věnuju primárně všem ženám, které někdy zapomínají na to klíčové – na sebe. Ale taky se podělím o tip na film i reminder toho, jak důležité je být v přítomném okamžiku. Možná jen sami se sebou, v klidu, na takovém solo rande. Protože takové schůzky někdy nebývají příjemné, ale zato jsou tak pravdivé a čisté.

Tak poslouchej pozorně a možná jen někdy prostě buď.

Co pro vás znamená sebevědomí? A jak ho v sobě vlastně probudit? Ne, opravdu nikdo se sebevědomím nerodí, ale sebevědomým člověkem se stáváme. A i když možná máme tendenci hledat v tom samé složitosti, ve výsledku je ta rovnice jednoduchá – splnit si to, co si slíbíme.

Protože ono vlastně záleží na těch našich úspěších. Vnitřních. Které potom jsou odrazem toho vnějšího světa. Možná je i ten život vlastně hrozně jednoduchej. A jen máme tendenci se na něj dívat tak trochu složitě.

Některý epizody tohoto podcastu jsou motivační. Jiné vám mají otevřít oči dřív, než to udělá někdo (nebo něco) za vás. A tento patří do té druhé skupiny. Je sdílením života – v jeho hořkosladké podobě. Protože kdybychom neochutnali to hořké, nikdy bychom si nevážili těch sladkostí.

A zároveň je připomínkou toho, že toho času tady nemáme neskutečně moc. Je nakopnutím k tomu, abyste udělali to, co třeba dlouho odkládáte. Ať už je to změna práce, nebo naučit se znovu lyžovat, ač jste na lyžích nestáli roky.

Je lidskej a pravdivej – plnej toho, co, mám pocit, se dneska zrovna nenosí. A to je škoda. Protože jsme pořád jenom lidi, ne vitríny dokonalosti a úspěchů. Jsme tím, co je za námi, co nás formuje každej jeden den a o čem nemluvíme, protože máme pocit, že se to nesmí a nemá. A že se to nehodí. Ale co kdyby právě sdílení toho, co nás někde nějak trápí, bylo vlastně klíčem k tomu, abychom se cítili líp?

Já vystřeluju první. Protože i tady a v tomto vám chci jít osobním příkladem.