Technicky vzato

„Wow moment jsem zažil, když jsem zjistil, že navrhli 3D tiskárnu tak, aby mohla pracovat ve vesmír, aby si kosmonauti mohli vytisknout, co potřebují, přímo na místě. Vyráběli si tam nějaký klíč na utahování šroubů. Potom už stačí jen pár kilo materiálu. To mi přišlo jako velká pecka. Maker ale nemusí být čistě technik, může to být umělec, řemeslník, student i někdo, kdo s tím vůbec nemá profesně s nic společného. Využívá to jen pro svůj volný čas a vyrábí si třeba jen dárky.“

Moderní technologie ale už dnes vůbec nejsou jen výsadou vědců nebo zámožných fanoušků novinek ze světa techniky. Stejně jako měli dříve rodiče a prarodiče dílny, ve kterých s pomocí pájky opravovali nefunkční kabely ke spotřebičům nebo si svařovali lavičku na zahradu, dnes existují dílny jako třeba FabLab, kde současní kutilové tisknou na 3D tiskárně chybějící součástky do domácnosti, na plotru vyrábí trička s vlastními potisky nebo s pomocí laserové řezačky renovují historický nábytek. Novodobým kutilům říká šéf brněnské FabLab dílny a absolvent FEKT VUT Tomáš Mejzlík makeři. Není podle něj důležité vzdělání, předchozí zkušenosti, ale nadšení a nápad. Jaký je rozdíl mezi kutilem a makerem? Kolik stehů za minutu zvládne automatický vyšívací stroj? A dá se vytisknout zbraň? 

„Máme rádi modrou barvu a světlo, které evokuje vodu nebo oblohu. Je to klidná barva a udělá příjemnou atmosféru. Třeba červená barva je víc agresivní, vyvolává v lidech akci a rozproudí srdeční tep. Důležitá barva je i černá, tedy jako když se ocitnete v temnotě. Když zhasnete a podpoříte to audiem, lidé velmi dobře reagují.“

Sundat Měsíc z oblohy sem k nám dolů a připravit zahajovací ceremoniál Olympiády. Zatímco druhé je stále snem, to první už se dvojici multimediálních architektů ze studia VISUALOVE povedlo. Absolventi Fakulty stavební VUT Jan Machát a Michal Okleštěk začali pracovat se světlem a zvukem, protože je to bavilo. Dnes zná jejich instalace alespoň z fotek skoro každý – minimálně v podobě obřích nafukovacích planet. Co říkají na ohňostrojné přehlídky a proč už je za námi boom videomappingu? Považují svoje instalace za kýč? Kde vidí problematické svícení, když se prochází po Brně? A čím si svítí doma? Díl o osvěcování veřejných budov, světelné show v brněnských vodojemech i výstavě EXPO v Dubaji nabídne ještě mnohem víc.

„Na Islandu se při erupci sopky Laki roztrhla země vedví a vzniklo 130 vulkánů v jedné linii. Ty začaly chrlit popel a nebezpečné plyny. Plocha pokryta lávou dosahovala 600 kilometrů čtverečních. Sloučeniny síry, které se dostaly do atmosféry, zaclonily sluneční záření. V Británii tehdy nastalo takzvané písečné léto, kdy pršel písek a popel, v celé Evropě se prudce ochladilo. Léto roku 1783 bylo nejchladnějším za posledních 500 let, nedostatek potravin vedl k nespokojenosti a mimo jiné začátku Velké francouzské revoluce.“

Geologové o sopkách říkají, že šeptají. Označují tak okamžik těsně před erupcí, než začne vulkán křičet a plivat oheň a dým. Jen dvě století zpátky připravil výbuch indonéské sopky o život sto tisíc lidí a o Pompejích pohřbených pod několikametrovým nánosem lávy se učí dodnes. I přesto lidé pěstují na úpatí sopek nejlahodnější vína a staví města jako vystřižená z filmových Hvězdných válek. Kdy vybuchne některá z českých sopek? Dokážou přístroje předpovědět, kdy je čas vytáhnout fotoaparát a kdy už vzít nohy na ramena? Co průlomového se odehrálo v sopce Komorní hůrka a kde najít sopku v Brně? O tom všem a mnohem víc se rozpovídal geolog Lukáš Krmíček z Fakulty stavební VUT.

„V klasickém obdélníkovém kostele se sedí jako v autobuse. Je to hierarchické uspořádání, které fungovalo výborně v barokní době. Všichni stáli jedním směrem, vepředu ministranti a kněz a všichni šli eschatologicky k věčnému životu. Hlavní oltář měl obraz, to bylo okno do nebe, kam ti lidé šli. A ještě je jako stráže provázeli stejně jako průvod krajinou světci na bočních oltářích. To byli takoví starší kámoši, kteří žili příkladným životem.“

Do kostelů dřív vjíždělo panstvo na koních a věřící místo sezení v lavicích stáli. Kdyby tehdejší lidé procházeli kolem kostelů dnes, možná by je ani nepoznali. Nenašli by dlouhá schodiště, vitráže a vysoké věže. Moderní sakrální architektura je poměrně volná disciplína, má přesto pár prvků, které se nemění už tisíce let. Co má společného jóga a víra? Potřebují věřící lidé kostely? A co si představit pod pojmem „architektonické brambory“? Na to odpovídá Marek Štěpán, absolvent FA VUT, oceňovaný autor sakrálních staveb a fanoušek kruhových budov, který má za sebou návrh areálu papežské mše pro 150 000 lidí.

„Jsme schopni a máme nástroje lidi vylepšovat. Pak je ale etická otázka, jestli je to správné. Jestli se máme snažit, aby se rodili jen zdraví schopní jedinci, nebo je naprosto ok, že se rodí jedinci, kteří zdraví nejsou nebo mají třeba nižší intelekt. Je strašně tenká hranice mezi tím, co je pomoc pro nemocné dítě a co už je enahncement, kdy vylepšujeme lidskou rasu.“

Ve třicátých letech minulého století se v Americe pořádaly výstavy geneticky perfektních lidí. Ti nejlepší dostávali certifikáty, které jim zajišťovaly lepší svazky, a společnosti měli přinášet zdravé, chytré a krásné děti. Pěstění dokonalých lidí se stalo temným tématem holokaustu a možná i proto jsme dnes opatrní, když mluvíme o genetické úpravě ještě nenarozených dětí. Můžeme jim potenciálně měnit barvu očí, předurčovat je inteligencí pro velké objevy nebo podpořit takové geny, které jim pomohou vyhrát na Olympiádě. Genovou editaci ale vědci nezavrhují, naopak. Před několika lety přišli na genové nůžky CRISPR, které dokážou z DNA nemocného člověka vystřihnout geny způsobující srpkovitou anémii nebo HIV. Jak pomoci nemocným, kde nastavit hranice a jestli dokážeme genovou terapií vyléčit i rakovinu, o tom se rozpovídala Alžběta Ressnerová z CEITEC VUT.

„Když budeme mít milimetr vody, nebo deset metrů, každého napadne, že je vody moc. U světla to nevnímáme, protože jsme si zvykli a nikdo nezná město bez světla. Když se zhasne, najednou lidi vnímají, že je to špatně a většinou hned volají. Kdybychom si zvykli, že normální je mít světla méně, možná by pak začali volat s tím, že někdo moc svítí.“

Hormony v lidském těle jsou jako dirigent orchestru. Ve chvíli, kdy ho zmateme, vše se rozsype. Nenápadným narušitelem bezvadného fungování organismu lidí i zvířat je třeba i přemíra umělého osvětlení, která způsobuje takzvané světelné znečištění. Silné a téměř nepřetržité nasvícení výrobních areálů nebo památek doplňují tisíce pouličních lamp a billboardů. V důsledku toho málokdo ve větším městě uvidí při pohledu na noční oblohu hvězdy. Nadbytek umělého světla může způsobovat dřívější rozkvétání stromů, úhyn hmyzu a komplikuje práci například astronomům. Petr Baxant z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT dokázal zhasnout na jednu noc celé Brno a nejen o tom mluví v podcastu věnovaném světelnému smogu a jeho regulaci. Proč nám vadí hlasitá noční hudba, ale necháváme se rušit světlem?

„Máme interní výběr, který se skládá z přípravy, tréninků a je pravda, že se musí ukázat ten nejrychlejší. Pilot naší formule musí mít řidičský průkaz, ale nemůže mít profesionální motosport licenci, což je zajímavé. Na závodě se musí v týmu prostřídat až čtyři piloti, aby se ukázalo, že samotné auto je rychlé a komplexně navržené, a ne že je rychlý ten jeden konkrétní pilot.“

Vysoká škola nemusí být jen nekonečným vysedáváním v přednáškových sálech a teoretickým řešením problémů. Někteří čerství studenti pravidelně mizí za dveřmi dílny týmu TU Brno Racing a vlastními silami vyrábí formuli, kterou v sezóně testují ve studentských závodech na okruzích známých fanouškům motosportu z televize. Od spalovacích motorů přešli brněnští studenti k elektrickému a poslední model vybavili i autonomním řízením. Vedle výroby a kompletace monopostů, které obstojí jak v testu zrychlení, tak i v závodě na 22 kilometrů, si musí vychovat i piloty. Do podcastu tentokrát přišli studenti Ema Záňová z FP, která je první ženskou team leader v historii českých studentských týmů a uchází se i o pozici pilota, a technical leader Marek Dostál z FSI.

„Důvod, proč máme světový primát je, že se do toho nikdo jiný nepouští. Pro nikoho jiného, než amatéra to nemá smysl. Nikdo, kdo se Sluncem zabývá profesionálně, si nemůže dovolit riskovat to, že jednou za jeden až dva roky získá data, nebo taky nezíská, protože bude špatné počasí. V tom se projevuje, že jsme nadšení amatéři. To slovo zní divně, protože amatér je slovo dnes zkreslené. Amatér je ale od amare, tedy milovat, takže jde o člověka, který to dělá z lásky. My jsme amatéři v pravém slova smyslu.“

Když Miloslav Druckmüller vyfotil svou první sluneční korónu při úplném zatmění Slunce a rozhodl se snímky zpracovat vlastním naprogramovaným algoritmem, netušil, že se mu zdánlivá práce na pár zimních večerů protáhne na víc než dvacet let a jeho snímky budou používat k bádání vědci po celém světě. Na otázku, proč je výzkum Slunce důležitý, má světoznámý matematik dvě odpovědi. Ta nepravdivá podle něj je, že chceme být připraveni na možnou katastrofu, kterou může žhavá hvězda způsobit. Podle pravdy ale říká, že je to prostě jen šíleně zajímavé. V novém díle podcastu Technicky vzato mluví o tom, proč nejlepší věc, která se mohla stát, bylo, že mu snímky zatmění ukradli. Vypráví také o sledování na Špicberkách, v Austrálii, ale také třeba o natáčení filmu Helios v USA, kde se na zatmění Slunce lidé připravovali jako na hudební festival.

„Ptejte se doma, ptejte se rodičů, prarodičů, tetiček a sestavte si malý rodokmen. To, co si pamatují naši předci a příbuzní, s jejich odchodem zanikne a v archivech to nezjistíme. Že pradědeček propil grunt, byl v zajetí za války nebo že si prababička myslela na souseda. To je koření historie.“

V mnohých rodinách kolují legendy o prastrýcích legionářích, nevlastních dědech, šlechtickém původu nebo jen nejasnosti, jestli jsou Bednářovi z jižní Moravy spříznění s těmi na Plzeňsku. Na mnoho otázek odpoví matriční knihy a archivy, zhruba tři sta let zpátky ale začínají být větve rodinného stromu stále méně zřetelné. Tehdy nastupuje genetická genealogie, která s pomocí DNA sleduje předky konkrétních lidí, někdy až k prvním nositelům daného příjmení. Jsme my Češi víc potomci Germánů, nebo původních obyvatel východní Evropy? Na to se už roky ptá ředitel Archivu VUT, historik a genealog Martin Kotačka. V podcastu se o některé zajímavosti podělí a nabídne i možnost zjistit historii vašeho vlastního rodu.

„Chirurg je v Helsinkách ve Finsku, pacient leží na sále v České republice a operaci reálně provádí robot. Není prostor pro chybu a ta je závislá na zpoždění. Chirurg musí mít pocit, že je s pacientem a jeho zákroky musí být naprosto přesné. Bylo dokázáno, že pokud se dostaneme se zpožděním přenosu pod 1 milisekundu, dostáváme se do oblasti taktilního vnímání, kdy už nelze rozlišit, že jsme na dvou odlišných místech.“

5G sítě nejsou jen počítačové hry, co se nesekají, a sledování seriálů ve špičkové kvalitě na dovolené na pláži. Nová generace otevírá cestu například k autonomním vozidlům nebo továrnám fungujícím bez zásahu člověka. O 5G sítích mluví Pavel Mašek z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT a pobavíme se i o internetu věcí. Chytrá domácnost se neomezuje jen na mobilem ovládané žárovky a vzdálené odečty vodoměrů, ale inteligentní domy, které automaticky poznají svého majitele, zapnou mu před příchodem z práce topení a uvaří kávu. A dozvíte se také, jestli se bát odposlouchávání hlasovými asistenty.