Když jsem poprvé v roce 1984 četl esej Milana Kundery Unesený Západ aneb tragédie střední Evropy, vedl jsem s ním tichou polemiku. Soustředil jsem se pouze na jeho tvrzení, která se mi jevila trochu povrchní. Souhlasil jsem sice s tím, že „identita národů a civilizací se obráží a soustřeďuje v tom, co vytvořil duch a čemu se říká kultura“, ale zdálo se mi to trochu mlhavé, protože nedodal, co konkrétně v tom kterém případě měl na mysli.