Element Podcast

Šťastný Bůh 2. - Proč máme pocit, že v křesťanství Bůh vypadá vážně a přísně? Možná si za to můžeme sami. Někteří křesťané totiž takhle Boha popisují. Jejich teologie je smutná a vážná. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Hodně mi pomohla stará fotografie manželského páru. Na většině  fotografiích rodin jsou všichni vážní. Lidé se tenkrát smáli stejně, ba i víc než my. Neměli ovšem odpovídající technologii, expoziční doba trvala tak dlouho, že lidé byli fotografy upozorňováni, aby se nehýbali. Ani ve tváři. Jakmile se dofotilo, všichni si oddechli a rozesmáli se. To už ale nevidíme. Někdy jim to ale uteklo. Protože technologie neumožňovala ostrou fotografii v pohybu, fotky zachycující přirozený pohyb jsou rozmazané. Kdykoliv se fotograf snažil zachytit něco ostře, strnulo to do pózy. Nemohli jinak. To je problém s naší teologii. Teologie je pokus zachytit okamžik dynamického Boha. A když jsme nevěděli, jak se lépe zaměřit, vznikla nám z toho křečovitá póza. Bibličtí autoři popisují Boha v pohybu, radostného a šťastného. Bůh se v jejich pojetí raduje a jásá.

Radikální jaro na obzoru 2. - Ježíš dává najevo, že služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro uprostřed kruté zimy je již na obzoru. Co to znamená dnes pro nás? Máme i my dnes věřit v démony? Na ďábla? To patří spíše do pohádek, ne? Tuto námitku v naší kultuře chápu. Existence záporáků v každém opravdovém příběhu nás ovšem nepřekvapí. Je to právě tenze mezi dobrem a zlem, mezi dobrými a zlými, mezi hrdiny a záporáky, co dodává příběhu smysl. Každý dobrý příběh obsahuje příběh konfliktu. Temnotu můžeme vidět velmi aktivní i dnes. Často ji vidíme při používání lží. Očerňování vždy patřilo mezi největší ďáblovy zbraně. Místo omluvy – zaútoč na protivníky. Místo přiznání chyby – pokračuj v šíření falešného narativu. Ďábel je otec lži, říká Ježíš. Byl takový od počátku. Ďábel obviňuje, sráží, ničí tvou identitu, odděluje, rozděluje, ničí, zabíjí, krade. Možná proto apoštol Pavel píše: “Nedávejte místo ďáblu.” To není varování jen před okultismem nebo magii – to je varování před vším, co ďábel prosazuje. Pavel tato slova napsal v kontextu hněvu na druhé, lenosti a špatných řečí.

Šťastný Bůh 1. - Bůh je šťastná povaha a dokáže být šťastný a spokojený bez vnějších stimulantů. Trochu hloupě můžeme říct, že si vystačí sám. Bůh je ovšem láskou, a co udělá šťastného člověka ještě šťastnějším? Když svou radost sdílí. Narodí se nám dítě a my pozveme rodinu a přátele, aby s námi sdíleli naši radost. Svatební den je moment sdílené radosti. Radujeme se, když něčeho dosáhneme, když se nám něco podaří, když máme štěstí, když vyhrajeme. Sdílená radost je znásobená radost. Proto oslavujeme. I když si vystačíme sami, jsou momenty, kdy chceme být s druhými – abychom se radovali společně. O Bohu platí totéž. Bůh nás nepotřebuje, aby se cítil šťastnější. Bůh nás chce, protože to jeho radost násobí.

Mlha 2. - V mlze emocí se vlivem okolností mohla ocitnout i sama Rút. Ta se však rozhoduje nebýt obětí a její charakter je obdivuhodný. Díky jejímu odhodlání vidíme, že život není jen souhra různých náhod, ale Bůh využívá přirozené okolnosti nadpřirozeným způsobem. Dává skrze Růt Izraeli nového krále a ona se stává součástí toho největšího příběhu. Je to příběh, který dává smysl pozpátku.

Mlha 1. - V životě se můžeme cítit zahlceně vlivem různých okolností a naše hlava se ocitne v mlze. Ve starozákonní knize Rút čteme příběh Noemi, která se navzdory husté mlze způsobené hořkostí a zatrpklostí vydá na cestu zpátky na místo, kde je Bůh králem. Takovou cestu ale může zvládnout jen díky někomu, kdo bude jejíma očima víry, vezme ji za ruku a bude pro ni mostem přes rozbouřené vody. Právě takové lidi potřebujeme i my, když máme hlavu v mlze a nevidíme na krok.

Lepší pochyby 3. - Komunita víry bude ve svém středu mít lidi ve všech čtyřech fázích víry: v jednoduchosti, komplexitě, zamotanosti, i v harmonii. Naším úkolem je vytvořit prostředí, kde lidé mohou svou víru žít v souladu s fází, kde se nacházejí. Abychom toho mohli docílit, potřebujeme mít nějaký sjednocující cíl pro všechny fáze. Pomůže nám začít s koncem v mysli. Začínat s myšlenou na konec znamená mít jasnou představu cíle. Znamená to vědět, kam směřujeme. To nám umožní lépe pochopit, kde se v současnosti nacházíme, a nasměrovat své kroky správným směrem. Co by mohl být tedy pro nás ten konec, který bychom měli mít na mysli? “V Kristu Ježíši přece záleží na víře, která se projevuje láskou.” To je cíl víry. Platí pro všechny fáze. Komunita, která prosazuje víru projevující se láskou, ve svém středu vítá lidi na jakémkoliv bodě své cesty. Pochybnosti jsou důležité, dekonstrukce je nutná, rekonstrukce je naplňující. Na druhé straně zkušenosti, v druhé naivitě, začínáme znovu mít jistotu, už ale bez potřeby vnímat nesouhlas jako válku. Když se nakonec postavíme před Boha, otázka nebude znít: Pochyboval jsi? Bude znít: Miloval jsi? Víra není absence pochyb. Víra je přítomnost lásky.

Lepší pochyby 2. - Teologie je naše snaha pochopit a popsat svou zkušenost. Není ovšem jádrem a centrem víry. Ta nestojí na racionálním argumentu, byť zodpovězení různých racionálních otázek vyžaduje smysluplné odpovědi. Chci tím říct, že má víra dává smysl, a na mnoho otázek mám smysluplné odpovědi, ale zároveň nestojí na mezerách, které nedokážu zodpovědět. Stojí na zjevení, kým Ježíš je. A kým je pro mě. Je to otázka srdce. Apoštol Pavel napsal: “Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích!” Víra je jednání založené na tom, co je zjeveno srdci. Centrem víry je Kristus, ale to nesnižuje potřebu mít vybudovaný myšlenkový proces, jak myslím a jak mluvím o Bohu. Je to jakýsi teologický dům, který si stavíme z různých zdrojů, knih, církví, kázání. Možná ale postupně zjistíme, že tento teologický dům chátrá, začínáme se za něho stydět, nezveme do něj už návštěvy. Potřebujeme rekonstrukci. Některé pokoje jsou v pořádku, jiné potřebují refresh – vymalovat a nový nábytek, další se ale musí zbourat na dřeň a znovu postavit. Některé věci totiž opravdu musí být zničeny. Některé části naší teologie potřebují důkladnou dekonstrukci.

Lepší pochyby 1. - Pochybování je prvním krokem k naší dekonstrukci, a ve světě náboženství má poměrně špatnou pověst. Přitom dost zbytečně, Bible je totiž plná příběhů lidí s pochybnostmi. Platí totiž, že každý pochybuje. Bez ohledu na svou víru nebo její nedostatek, je téměř nemožné dosáhnout jistoty. V životě existuje jen velmi málo opravdových jistot. Někteří se pochybovat bojí. Pochyby jsou ovšem nejen přirozené, jsou dokonce zdravé, pokud nás vedou k reflexi a hledání pravdy. Některé konstrukce totiž musejí být opravdu dekonstruovány, a jiné oblasti našeho života musí být rekonstruovány. Slovy teologa Petea Ennse: Pochyby nejsou nepřítelem víry; destruktivní silou, která nás od Boha odtrhne; temným mrakem zastiňující jasné teplé slunce víry. Pochybnosti jsou nepřítelem víry jen tehdy, když ztotožníme víru s jistotou a černobílým viděním.

Co tento svět opravdu potřebuje 9. - Podle slovníku je zdrženlivost dobrovolné nebo vynucené omezení či úplné vyvarování se určitých činností, látek nebo požitků, především těch, které mohou vést k závislosti nebo morálnímu či zdravotnímu poškození. Je to situace, kdy vím, že něco chci, protože mi to dělá dobře, ale rozhodnu se to omezit. Problémem je, že mít poznání, co je dobré a špatné nestačí. Bylo by fajn, kdybychom se rozhodovali jen podle toho, co je dobré, užitečné a zdravé – ve skutečnosti jsou naše touhy a chutě mnohem silnějším pudem. Možná proto apoštol Petr zdůrazňuje, že k poznání je potřeba přidat zdrženlivost, protože je lékem na nebezpečí arogance vědění, a ke zdrženlivosti pro změnu musíme přidat vytrvalost, která je potřeba kvůli vyčerpání ze zdrženlivosti.

Co tento svět opravdu potřebuje 8. - Mírnost neznamená uťáplost, mírnost znamená být si vědom své síly, přesto záměrně jednat jemně a vlídně. Mírnost a vlídnost Kristova je měřítkem, podle kterého mají jednat všichni, kdo jsou součástí komunity víry.