Z jeho rodného domu v Obilné uličce a z domu na Makartově náměstí, kde žila rodina v pozdějších letech, se stala vyhledávaná muzea, která připomínají Mozartovo neobvyklé dětství a rané mládí.

Wolfgang Amadeus se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí, z nichž rané přežili pouze dvě malý Wolfgang a jeho starší sestra Marie Anna, které doma přezdívali Nannerl. I on dostal brzy svou rodinnou přezdívku - Wolferl, tedy vlček. Už od prvních dnů svého života byl příští slavný skladatel obklopen hudbou. Jeho otec Leopold byl poměrně známým skladatelem, a tak Nannerl i Wolferl začali záhy muzicírovat. Nanerl byla velmi zručnou klavíristkou a malý Wolfi usedl po vzoru své o čtyři a půl roku starší sestry ke klavíru ve svých třech letech. Otec byl jejich talentem a výkony nadšen, a tak s nimi brzy vyrazil z rodného Salcburku do světa na koncertní šňůru.

Lortzing je považován za hlavního reprezentanta německého operního žánru singspiel, podobného francouzské Opéra comique. Jeho hlavními operními díly jsou dodnes uváděné opery Car a tesař a Pytlák.

Gustav Albert Lortzing se narodil 23. října 1801 v Berlíně Johannu Gottliebu Lortzingovi a jeho ženě Charlotte Sophii. Rodiče měli původně svůj obchod s kůží, který ovšem záhy opustili a začali putovat po Německu jako kočovní herci. Po založení berlínské divadelní společnost Urania přeměnili svou původně amatérskou zálibu za trvalé zaměstnání. A tak asi není divu, že i mladý Lortzing se brzy objevil na prknech, která znamenají svět, a to už ve svých 12 letech, a to aby během přestávky bavil obecenstvo komickými básněmi. Od roku 1817 byla Lortzingova rodina součástí souboru Josefa Derossiho z Porýní a vystupovali na jevištích v Bonnu, Düsseldorfu, Barmenu a Cáchách. V té době už Albert Lortzing hrál role mladého milence, venkovského mládence a bonvivána a brzy se stal oblíbencem obecenstva. Občas dokonce zpíval menší tenorové a barytonové role.

Giovanni Battista Sammartini se narodil v Miláně v roce 1700 nebo 1701 jako sedmé z osmi dětí francouzského emigranta a hobojisty Alexise Saint-Martina a Girolamy de Federici.

Základní hudební vzdělání budoucímu skladateli poskytl otec. Sammartiniho prvními skladbami bylo několik vokálních děl, která složil roku 1725; ta se ovšem do dnešní doby nedochovala. Roku 1728 získal Sammartini místo kapelníka kongregace a v následujících letech se velice brzy proslavil jako chrámový skladatel. Ve 30. letech 18. století se stal známým i mimo hranice Itálie a postupně činný v několika kostelech a skládal hudbu, která byla hrána při státních příležitostech a ve šlechtických domech. Ačkoliv se nikdy nevzdálil daleko od Milána, přišel do styku s mnoha významnými skladateli své doby včetně Bacha, Mozarta, Boccheriniho či Glucka, který byl dokonce i jeho žákem. Sammartini zemřel nečekaně v roce 1775. Ačkoliv ve své době byl vysoce ceněn, po jeho smrti jeho hudba upadla velmi rychle v zapomnění.

V letošním roce si připomínáme 20 let od úmrtí významného českého sbormistra, hudebního režiséra a aranžéra, zakladatele Kühnova smíšeného sboru, Pavla Kühna.

Světově uznávaný sbormistr, dirigent a zakladatel Kühnova smíšeného sboru obdržel za svou uměleckou činnost několik významných ocenění a v roce 2003 získal Evropskou cenu Gustava Mahlera.

Poslední Hudba podle kalendáře roku 2022 bude patřit mnohaleté tradici Novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků. Ten první se uskutečnil v roce 1939, ovšem v tom roce se ještě neodehrál na Nový rok, ale 31. prosince a výtěžek z něj byl věnován nacistické dobročinné organizaci Winterhilfswerk. Na Nový rok byl termín koncertů přesunut v roce 1941. Jako první jej dirigoval Rakušan Clemens Krauss, kterého v letech 1946–47 vystřídal jeho krajan Josef Krips. Poté tradiční koncerty opět – a to až do své smrti v roce 1954 opět řídil Clemens Krauss. Na dlouhých 25 let se pak taktovky ujal až do roku 1979 Willi Boskovsky, který byl (do roku 1971) zároveň koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a koncerty dirigoval - podobně jako Johann Strauss mladší - s houslemi v ruce. V roce 1980 pak Boskovského vystřídal Američan Lorin Maazel.

Další Hudba podle kalendáře bude poctou mistru španělského flamenka, jímž byl bezesporu mistr v tomto oboru - kytarista a hudební skladatel Paco de Lucía. Narodil se totiž 21. prosince v roce 1947, takže by se letos dožil 75 let.

Paco de Lucía se narodil 21. prosince 1947 jako Francisco Sánchez Gómez v Algeciras provincii Cádiz v jižním Španělsku, která je považována za kolébku flamenka. Byl nejmladším z pěti dětí flamenkového kytaristy Antonia Sáchneze Pecina a portugalské matky Lúcie Gomes; mezi jeho bratry patří flamenkový zpěvák Pepé de Lucía a dnes již zesnulý flamenkový kytarista Ramón de Algercias. Na kytaru začal hrát už ve svých pěti letech, a už ve dvanácti letech si Paco začal vydělávat kytarovým doprovodem flamenkových zpěváků, za což získal tehdy i ocenění na prestižní mezinárodní soutěži v Jerez de la Frontera. První album nahrál jako čtrnáctiletý se svým bratrem, zpěvákem Pepém, s nímž dva roky nato vyrazil ve skupině tanečníka José Greka na první zahraniční turné, do USA. Za umělecké jméno (v překladu Luciin Franta) si později zvolil přezdívku, kterou mu dali kamarádi v dětství, aby ho odlišili od ostatních Františků v ulici.

V roce 1951 zvítězil v soutěži Pražského jara, o 20 let později si na festivalu zahrál spolu s manželkou Jelizavetou Gilelsovou.

Leonid Borisovič Kogan se narodil 14. listopadu 1924 v Dnipru na Ukrajině jako syn fotografa a zároveň amatérského houslisty. Už v dětství projevil zájem a hlavně předpoklady ke hře na housle, a tak se rodina přestěhovala do Moskvy, aby se malý Leonid mohl věnovat studiím. Když mu bylo 10 let slyšel koncertovat Jaschu Heifetze, který se pro něj stal doživotním velkým vzorem.

Další Hudba podle kalendáře připomene ruského houslistu, jednoho z nejvýznamnějších představitelů sovětské houslové školy Leonida Kogana. A to protože, že zemřel 17. prosince 1982, a je tomu tedy letos rovných 40 let.

Další Hudba podle kalendáře připomene českého hudebního skladatele Karla Kovařovice, který se narodil 9. prosince 1862, tedy před rovnými 160 lety. Byl třetím synem (a celkově pátým dítětem) gruntovníka v Plánici u Klatov Františka Pavla Kovařovice, který se až na sklonku života usadil v Praze, kde se na Malé Straně Karel narodil. I oba jeho starší bratři Tomáš a Alois se věnovali hudbě, první hře na harfu, druhý hře na housle. Rodina byla totiž tradičně hudebně založená, a členové rodiny, spolu s okruhem známých, dokonce vytvořili malý orchestr.

Další Hudba podle kalendáře připomene francouzského hudebního skladatele italského původu Jeana-Baptista Lullyho. Narodil se 28. listopadu 1632; před rovnými 390 lety.

Jean-Baptist Lully patří k nejvýznamnějším francouzským skladatelům barokního období a je de facto tvůrcem francouzské národní opery a francouzského typu operní předehry. Zasáhl do rozvoje opery i tím, že vytvořil nový styl recitativu a deklamace ve francouzské opeře a díky tomu vyrovnal vlastně rozdíl mezi árií a recitativem, tedy zpěv pak zněl více kontinuálně.

Lully byl nejvlivnějším a nejúspěšnějším skladatelem své doby a o jeho významném postavení ve společnosti svědčí i to, že patřil mezi několik málo důvěrných přátel krále Ludvíka XIV.

Další Hudba podle kalendáře připomene pražského hobojistu, dirigenta a hudebního skladatele Josefa Triebensee, který se narodil 21. listopadu roku 1772 v Třeboni. Jeho otcem byl Georg Triebensee, který byl hobojistou ve vídeňském Nationaltheater, a byl to právě on, kdo poskytl synovi základní hudební vzdělání a dovedl jej k dokonalosti ve hře na hoboj. Skladbu Josef Triebensee studoval u Johanna Georga Albrechtsbergera.

Po studiích se Josef Triebensee stal členem kapely Jana I. Nepomuka, knížete ze Schwarzenbergu, v letech 1782–1806 byl prvním hobojistou Rakouské císařské harmonie a poté působil, stejně jako jeho otec, ve vídeňském Národním divadle. Josef Triebensee působil i v řadě dalších dechových souborů, například u knížete Liechtensteina ve Feldbergu a hraběte Hunyadi. Jako druhý hobojista v Theater auf der Wieden účinkoval při premiéře Kouzelné flétny Wolfganga Amadea Mozarta.