JÓGA VÁSIŠTHA - Kniha III - O stvoření

VASIŠTHA pokračoval: Jednou jsem požádal Stvořitele Brahmu, aby mi řekl, jak byl poprvé stvořen vesmír. Dal mi následující odpověď.

BRAHMÁ pravil: Můj synu, tím, co se tu jako toto všechno projevuje, je mysl. Řeknu ti, co se mi stalo na začátku této epochy. S koncem předchozí epochy přišla kosmická noc. Když tato noc pomalu končila, probudil jsem se, vykonal ranní modlitby a rozhlédl se s přáním stvořit vesmír. Spatřil jsem nekonečné prázdno, jež nebylo ani temné, ani osvětlené.

V mysli se mi zrodil záměr tvořit, načež jsem v srdci pocítil jemné představy. Svou myslí jsem v mysli spatřil deset zdánlivě nezávislých vesmírů i s jejich Stvořiteli. Ve vesmírech bylo mnoho rozmanitých bytostí, dále hory, řeky a oceány, vítr a Slunce, nebeské bytosti, podsvětí i démoni.

Ve všech vesmírech jsem viděl zákony určující dobro a zlo či nebe a peklo, dále knihy vymezující jak cestu k potěšení, tak cestu k osvobození, a také lidi, kteří tyto rozdílné cíle následují.

Viděl jsem sedm světů, sedm kontinentů, oceány i hory. Viděl jsem, jak vše směřuje k neodvratnému zániku. Viděl jsem čas a jeho části, rozdělení na den a noc. Viděl jsem svatou řeku Gangu, jak spojuje tři světy, tedy nebeskou sféru, vzduchovou sféru a zemi.

Stvořený svět se svou oblohou, zemí a oceány zářil jako vzdušný zámek. Když jsem to vše spatřil, byl jsem udiven a zmaten: „Jak je možné, že to vše vidím ve velkém prázdnu svojí myslí, ač to nevidím svýma fyzickýma očima?“ Nějakou dobu jsem nad tím hluboce rozjímal a nakonec jsem pomyslel na jedno ze Sluncí a požádal ho o odpověď na mou otázku.

SLUNCE pravilo: Velký Brahmo, jsi všemocný Stvořitel všeho, co zde je, a jsi tedy skutečný Pán světa. To, co se projevuje jako neustálá a neomezená tvořivá činnost, je sama mysl. Skrze nevědomost mate člověka a nutí ho přemýšlet, zda je skutečná či neskutečná. Jistě znáš Pravdu, ale protože mě žádáš o odpověď, povím ti následující příběh.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Tak Karkatí žije dodnes a chrání královy potomky. Karkatí byla dcerou démona, který měl podobu kraba. Démoni jsou mnoha druhů i barev a Karkatí byla černá. Vyprávěl jsem ti tento příběh, neboť jsem si vzpomněl na její otázky a královy odpovědi, které lze shrnout následujícím způsobem. Tak jako vyroste strom s celou rozmanitostí listů, květů a plodů ze semínka, které takovou rozmanitost nemá, tak vyroste rozmanitý vesmír z neomezeného Vědomí.

Ó Rámo, není pochyb o tom, že jen pouhým vyslechnutím mých slov budeš osvícen. Věz, že vesmír vyrůstá z Brahman a je to Brahman samo.

RÁMA se zeptal: Jestliže je Skutečností pouze Jedno, proč potom říkáme, že něco dosahujeme pomocí něčeho jiného?

VASIŠTHA odpověděl: Rámo, slova jsou ve svatých textech užívána tak, aby usnadnila sdělení. Příčina a následek, já a Bůh, rozdílnost a nerozdělenost, poznání a nevědomost, bolest a radost, všechny tyto protiklady jsou tu jen kvůli poučení nevědomého člověka. Samy o sobě nejsou skutečné. Rozpravy, vysvětlování a zdůvodňování existují jen kvůli nevědomosti. Kde je poznání, tam dvojnost neboli dualita není. Jakmile je nahlédnuta Skutečnost, všechny popisy zmizí a zůstane pouze ticho.

Pak pochopíš, že je tu jen Jedno, které je bez začátku a bez konce. Dokud se však k přiblížení Skutečnosti používají slova, dvojnost je nevyhnutelná. Tato dvojnost není Pravdou, všechna dělení jsou klamná.

Dám ti jiný příklad. Naslouchej pozorně. Mé učení ti může pomoci najít lék, kterým překonáš nemoc, jež postihla tvou mysl. Samsára či projevený svět není nic jiného než mysl plná chtění a odmítání. Jakmile se od toho mysl osvobodí, projevený svět zmizí. Vědomí, které mysl prostupuje, je semínkem všech věcí a netečný aspekt mysli je příčinou vzniku iluze projeveného světa. Mysl prostoupená všudypřítomným Vědomím přijme podobu toho, co lze poznávat, a stane se tak semínkem vesmíru. Mysl si jako nevědomé dítě představí existenci světa. Jakmile je však osvícena, zakouší v sobě neomezené Vědomí.

Nyní ti vysvětlím, jak vznikne rozdělení na subjekt a objekt.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Poté co Karkatí vyslechla moudrá slova krále, pocítila hluboký klid a její démonská povaha ji opustila.

KARKATÍ řekla: Ó moudří, oba dva jste vskutku hodni toho, aby vás druzí uctívali a sloužili vám. A já jsem byla ve vaší svaté společnosti plně probuzena. Kdo žije ve společnosti osvícených lidí, ten ve světě nezakouší utrpení. Kdo v ruce drží zapálenou svíci, nepřebývá ve tmě. Řekněte mi prosím, co pro vás mohu udělat.

KRÁL pravil: Ó paní, ve městě má mnoho lidí srdeční problémy a v zemi se šíří epidemie cholery. Abychom to vyšetřili a našli lék, opustili jsme s ministrem dnes v noci palác. Pokorně ti předkládám svou prosbu, abys ušetřila životy mých lidí. Řekni mi prosím, jak se ti mohu za tvoji laskavost odvděčit a jak mohu utišit tvůj hlad?

KARKATÍ bez váhání souhlasila a řekla: Kdysi jsem žila v Himálaji, prováděla pokání a toužila se zbavit svého těla. Teď jsem se této myšlenky vzdala. Budu ti vyprávět o své minulosti. Kdysi dávno jsem byla démonskou bytostí obřích rozměrů, toužila jsem požírat lidi a s tímto záměrem jsem uskutečnila pokání. Od Stvořitele Brahmy jsem obdržela požehnání a stala se jehlou, a zároveň virem cholery, který pronikal do těl lidí a působil jim nevýslovné utrpení. Brahmá však rovněž vytvořil mantru, a právě pomocí mantry je možné mít mě pod kontrolou. Nauč se přednášet tuto mantru a pak budeš moci léčit lidi od srdečních obtíží, leukémie či dalších krevních onemocnění, které mohu šířit i tak, že se přenášejí z rodičů na děti.

Všichni tři šli poté ke břehu řeky, kde král přijal od Karkatí mantru. Provádí-li se opakované odříkávání mantry, kterému se říká džapa, ozdravující účinek se s jistotou dostaví.

KRÁL pln vděčnosti pravil Karkatí: Ó paní, nyní jsi má přítelkyně i můj guru. Přátelství se mezi dobrými lidmi ctí, proto přijmi mé pozvání, pojď s námi do paláce a buď mým hostem. Nemusíš již sužovat dobré lidi, potravou ať ti jsou zloději a násilníci.

Karkatí jeho pozvání přijala. Proměnila se v krásnou mladou ženu a žila v paláci krále jako jeho host. Král jí předával zloděje a zločince a Karkatí na sebe v noci brala svou démonskou podobu a jedla. Během dne z ní byla opět krásná žena a přítelkyně krále. Jednou za čas vstoupila do samádhi a trvalo i několik let, než z něj vystoupila a vrátila se k běžnému životu.

TEXT ve formátu PDF zde.

KARKATÍ řekla: Jsem potěšena slovy tvého ministra, králi. Nyní bych ráda slyšela tvoji odpověď.

KRÁL pravil: Tvá otázka, vzácná paní, odkazuje k věčnému Brahman, které je čirou existencí. Brahman je nahlédnuto, jakmile ustane trojí proměna známá jako bdění, snění a hluboký spánek a jakmile je mysl zbavena jakéhokoli pohybu myšlenek. Rozvinutí jeho projevu se označuje jako stvoření vesmíru a následné stažení jako zánik či rozpuštění vesmíru. Brahman lze nahlédnout v tichu, kdy mizí to, co je poznáno, neboť Brahman je za veškerým poznáváním. Je jemným středem mezi dvěma protiklady a tento střed má dvě strany. Vesmír není nic jiného než jeho hravá, ale vědomá projekce. Zdá se, jako by se dělilo na různé vesmíry, ale ve skutečnosti je nerozdělené.

Když si Brahman pomyslí, vznikne vítr, ačkoli vítr není nic jiného než čiré Vědomí. Podobně se objeví zvuk. A poněvadž to opět není nic jiného než čiré Vědomí, je Skutečnost velmi vzdálená tomu, co se myslí zvukem, jeho významem či podstatou. Nejvyšší jemné a nepatrné Bytí je vším a není ničím. Jsem To, a přece nejsem. Existuje pouze Brahman. Všechno se jeví jen díky jeho všemohoucnosti.

Dosáhnout Já lze stovkami způsobů, ale je-li získáno, není získáno nic! Je to nejvyšší Já, a přece to není nic. Člověk bloudí v lese samsáry, dokud nepřijde rozbřesk poznání, které rozptýlí základní nevědomost, kvůli níž se svět jeví skutečným. Tak jako láká nevědomého člověka přízrak vody ve fatě morgáně, láká nevědomé lidi tento projevený svět. Pravdou však je, že neomezené Vědomí v sobě vnímá vesmír skrze vlastní sílu zvanou májá. Co je uvnitř, to se projeví i navenek, tak jako pokroucené představy člověka posedlého neovladatelnou touhou. Přestože je Já nepatrné, velmi jemné a má povahu čirého Vědomí, je jím celý vesmír zcela prostoupen. Toto všudypřítomné Bytí svojí existencí přiměje projevený svět tančit podle svého. A tak to, co je nepatrnější než setina špičky vlasu, je díky své všudypřítomnosti větší než to největší.

KRÁL pokračoval: Světlo poznání Já ozařuje všechny zážitky a zkušenosti a září svým vlastním světlem. Co je tedy tím světlem, díky kterému člověk vidí a poznává, ikdyž nesvítí Slunce ani žádné jiné světlo světa? Je to vnitřní světlo. Zdá se, jako by toto vnitřní světlo bylo vně a ozařovalo vnější objekty. Každé jiné světlo je ve skutečnosti temnotou nevědomosti, zdá se, že září, ale není tomu tak. Ačkoli tu není podstatný rozdíl mezi mlhou a mrakem, neboť vlastností obou je objekty zahalovat, je často vidět, jako by z mlhy vyzařovalo světlo, zatímco mrak se zdá světlo zakrývat. Vnitřní světlo Vědomí září neustále, uvnitř i vně, dnem i nocí, a záhadně osvětluje důsledky nevědomosti, aniž by temnotu nevědomosti odstranilo. Tak jako stále zářící Slunce odhaluje svoji povahu střídáním dne a noci, i světlo Já odkrývá svoji povahu ukazováním obojího, Vědomí i nevědomosti.

V kapce medu jsou přítomny jemné esence květin, listů a plodů. Podobně jsou v neomezeném prostoru Vědomí přítomny všechny zkušenosti. Z Vědomí všechny zkušenosti vyrůstají, neboť samo zakoušení je jediným zakoušejícím, jímž je Vědomí. Bez ohledu na to, jaké jsou konkrétní popisy zážitků, vždy se jedná o zakoušení Vědomí. Neomezené Vědomí samo o sobě je vším. Všechny ruce a oči jsou jeho, třebaže je bez částí. V jediném okamžiku prožije neomezené Vědomí epochu, podobně jako během krátkého spánku může člověk prožít mládí, stáří i smrt. Žádný objekt projevený ve Vědomí není od Vědomí oddělen, podobně jako socha vytesaná z kamene není nic jiného než kámen. V semínku je obsažen celý strom i s budoucími větvemi a podobně je v nepatrné částečce neomezeného Vědomí obsažen celý vesmír s minulostí, přítomností i budoucností. Ačkoli Já není tím, kdo koná činy, ani tím, kdo prožívá zážitky, přesto je konajícím i prožívajícím, neboť nic není mimo něj. Konání i prožívání jsou s neomezeným Vědomím neodmyslitelně spjaty.

...

Zkráceno -- celý text viz:

TEXT ve formátu PDF zde.

MINISTR odpověděl: Ó paní, já ti tvé otázky zodpovím. To, k čemu všechny směřují, je nejvyšší Já.

Nejvyšší Já je jemnější než prostor, nemá jméno a nelze jej popsat, mysl ani smysly ho nemohou uchopit ani pochopit. Je to čiré Vědomí. Celý vesmír existuje ve Vědomí, jež je zcela nepatrné, podobně jako je ukryt celý strom v nepatrném semínku. Celý vesmír tudíž existuje jako Vědomí a nikoli jako vesmír. Vědomí existuje, neboť taková je zkušenost všech a samotné Vědomí je Já všeho. A protože existuje Vědomí, existuje i vše ostatní.

Nejvyšší Já je prázdné jako prostor, ale není to nicota, je to Vědomí. Vědomí je, a přece není, neboť je nelze zakoušet myslí a smysly. Jakožto Já všeho není nikým zakoušeno, nemůže být tudíž objektem zakoušení. Ač je jediné, zdá se mnohým, neboť se odráží v bezpočtu částeček existence. Projevený svět je neskutečný, zdánlivý, podobně jako je zdánlivým projevem zlata náramek, neboť skutečností je pouze zlato. Nejvyšší Já neskutečné není. Není to prázdno ani nicota, neboť je to Já všeho, a je to Já toho, kdo říká, že Já existuje, i toho, kdo říká nebo si myslí, že Já neexistuje. Kromě toho lze jeho existenci zakoušet nepřímo, tak jako můžeme zakoušet kafr díky jeho vůni. Jako Vědomí je to Já všeho a zároveň je to podstata, která umožňuje projevení světa.

V neomezeném oceánu Vědomí spontánně a přirozeně vznikne víření zvané tři světy, neboť víření je přirozeností proudící vody. Protože je Vědomí mimo dosah mysli a smyslů, zdá se být prázdnem, ale poněvadž je lze pochopit skrze Sebepoznání, prázdno to není. V důsledku nedělitelnosti Vědomí jsem já tebou a ty jsi mnou, ale nerozdělené Vědomí se tebou ani mnou nikdy stát nemůže! Jakmile jsou pryč mylné představy „já“ a „ty“, objeví se uvědomění, že tu já, ty, ani nic jiného není. Ono samo je vším.

Neomezené Já se pohybuje, ač je nehybné a je usazeno v každé částečce existence. Neodchází ani nepřichází, neboť prostor a čas odvozují svůj význam právě od Vědomí. Kam může Já jít, když všechno, co existuje, je v něm? Přeneseme-li hrnec z jednoho místa na druhé, prostor v hrnci se nepřemístí, neboť všechno se přece neustále nachází v prostoru.

MINISTR pokračoval: Je-li nejvyšší Já, které má povahu čirého Vědomí, zdánlivě spojeno s netečností, zdá se být netečné a neschopné vnímání. V neomezeném prostoru způsobilo neomezené Vědomí projevení bezpočtu objektů. Třebaže se zdá, že byly vytvořeny, je to jen pouhá představa, vytvořeno nebylo nic. Je to tedy jak vědomí, tak i netečnost, jak konající, tak nekonající.

Skutečností ohně je Já neboli Vědomí. A přesto Já nehoří ani není spáleno, neboť je Skutečností všeho. Je to věčné světlo, které září ve Slunci, v Měsíci i v ohni, ale nezávisí na nich. Září, i když Slunce a Měsíc zapadnou. Ozařuje vše zevnitř. Já je Inteligence, která přebývá ve stromech a rostlinstvu, chrání je a udržuje naživu. Nejvyšší Já neboli neomezené Vědomí je dle běžného pohledu Stvořitel, Bůh, Ochránce a Pán nade vším, ale z absolutního úhlu pohledu, jako Já všeho, takové omezující role nemá.

Svět, který by byl nezávislý na Vědomí, neexistuje. V nepatrné částečce Já je obsažena celá hora. V Já vznikají představy okamžiku i epochy. Jeví se jako skutečná časová škála, podobně jako se po určitou dobu zdají skutečné i předměty ve snu. Podobně jako se v malém zrcadle může zrcadlit celé město, může se v mžiknutí oka projevit celá epocha. A je-li tomu tak, jak může někdo trvat na skutečnosti dvojnosti či nedvojnosti? Nepatrné Já neboli neomezené Vědomí se zdá být okamžikem i epochou, zdá se daleko i blízko a nic není mimo něj. A v tom všem není žádný rozpor.

Dokud člověk vidí náramek jako náramek, nemůže ho vidět jako zlato. Jakmile však nahlédne, že „náramek“ je jen slovo a ne skutečnost, pak zlato uvidí. Podobně domníváme-li se, že je svět skutečný, není vidět Já. Jakmile je však tato domněnka opuštěna, je uskutečněno Vědomí. Je vším, proto je skutečné. Není zakoušeno, proto je neskutečné.

...

Zkráceno -- celý text viz:

TEXT ve formátu PDF zde.

KARKATÍ se zeptala: Ó králi, co je to, co je jediné, a přece mnohé, a s nímž jako vlny s mořem splynou miliony vesmírů? Co je to, co je čirým prostorem, ač se to tak nejeví? Co je to, co je mnou v tobě a tebou ve mně, co je v pohybu, a přece se nepohybuje, co zůstává nehybné, třebaže takové není? Co je to, co je kamenem, a přece vědomé, a co v prázdném prostoru předvádí svá nádherná kouzla? Co je to, co ač není Slunce, Měsíc ani oheň, přece věčně září? Co je ta nepatrná částečka, co se zdá být daleko, a přece tak blízko? Co je to, co má povahu vědomí, a přece není poznatelné? Co je to, co je vším, a přece není ničím z toho? Co je to, co ač je samotným Já všeho, je zakryto závojem nevědomosti a je znovuobjeveno až po mnoha životech intenzivního a vytrvalého úsilí? Co je to, co je nepatrné, a přece v sobě obsahuje horu? Co je to, co proměňuje tři světy ve stéblo trávy? Co je to, co je nepatrné, a přece nezměřitelně velké? Co je to, co aniž by se zřeklo své subtilnosti, zdá se větší než největší hora? Co je ta nepatrná částečka, v níž celý vesmír během svého rozpuštění při kosmickém zániku spočine jako semínko?

Co je to, co je odpovědné za fungování všech prvků ve vesmíru, ač nic nedělá? Ozdoby na náramku jsou vyrobeny ze zlata, z čeho však pochází trojice poznávající, poznávání a to, co je poznáno? Co je to, co zakrývá a odhaluje toto trojí projevení, tedy poznávající, poznávání a poznané? V čem je ustaveno zdánlivé trojí dělení času na minulost, přítomnost a budoucnost? Co je to, co se střídavě objevuje a zase mizí, podobně jako vzchází ze semínka strom a ze stromu zase semínko?

Ó králi, kdo je Stvořitelem tohoto vesmíru a čí silou existuješ a působíš jako král chránící své poddané a trestající zlé? Co je to, co očistí tvůj zrak, jakmile to spatříš, a ty pak existuješ jako ono samo, aniž by ses od něj oddělil?

Ó králi, zachraň se od jisté smrti a zodpověz tyto otázky. Světlem své moudrosti rozptyl ve mně temnotu pochybností. Moudrým jistě není ten, kdo neumí utnout kořeny nevědomosti a pochyb, je-li tázán.

Pokud ve mně nedokážeš odstranit kořeny nevědomosti a pochybností, pak dnes utišíš můj hlad.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Karkatí se rozhodla, že krále i s ministrem prověří. Vydala ze sebe hromový řev.

KARKATÍ zahřměla: Co se vy dva malí červi touláte po temném lese! Kdo jste? Odpovězte rychle, jinak vás sežeru.

KRÁL odpověděl: Kdo a kde jsi, duchu? Jsi jen slyšet, ukaž se, ať tě vidím.

Karkatí uslyšela klidný a nevzrušený králův hlas a cítila, že jeho odpověď byla přiměřená. Ukázala se ve své hrozivé formě, ale krále ani ministra tím z míry nevyvedla.

MINISTR pravil: Ó paní, proč se tak hněváš? Hledat jídlo je přirozené všem živým bytostem a při vykonávání přirozených činností není třeba být špatně naladěn. Moudří dosáhnou i sobeckých cílů vhodnými prostředky a vhodným jednáním, pokud se vzdají zlosti a nastolí rovnováhu a jasnou mysl. Viděli jsme tisíce hmyzích jedinců, jako jsi ty, a spravedlivě jsme s nimi naložili, neboť je povinností krále trestat zlé a chránit dobré. Zbav se zlosti a dojdi cíle nastolením klidu. Ať už je jedinec schopen dosáhnout svých záměrů nebo ne, měl by zůstat vyrovnaný a klidný, jedině takové chování je přiměřené. Řekni nám, čeho si žádáš, neboť my nikdy nenecháme žebráka odejít s prázdnou.

Karkatí velmi udivila odvaha a moudrost obou mužů. Pomyslela si, že to nejsou obyčejní lidé, ale osvícené bytosti, neboť pouhý pohled na ně naplnil její srdce klidem a mírem. Potkají-li se dvě osvícené bytosti, jejich srdce v míru a blaženosti splynou, podobně jako se na soutoku smísí vody dvou horských potůčků. Navíc, kdo jiný než mudrc může zachovat klid, jestliže čelí téměř jisté smrti?

KARKATÍ si pomyslela: Využiji tuto příležitost vyjasnit si pochybnosti vyvstávající v mé mysli, neboť jen hlupák by to odmítl, je-li ve společnosti mudrce.

V tuto chvíli jí ministr vyjevil totožnost krále.

KARKATÍ řekla: Ó králi, nezdá se, že bys měl moudrého ministra. Moudrého krále dělá dobrý ministr, a jaký je král, takoví jsou jeho poddaní. Schopnost vládnout a dobrý rozhled pochází z královského vědění, Sebepoznání, poznání Já. Kdo je nemá, není ani dobrý král ani dobrý ministr. Pokud vy dva jste lidé bez poznání Já, pak vás v souladu se svou přirozenou povahou oba sním. Abych to posoudila, položím vám pár otázek. Nic jiného od vás nežádám než správnou odpověď.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Přestože Karkatí získala svoji předchozí démonskou formu, dlouhou dobu setrvala v nejvyšším stavu bez jakýchkoli démonských tužeb.

Zůstala na stejném místě v lotosové pozici. Po šesti měsících si již byla plně vědoma vnějšího světa a svého těla. V tom okamžiku pocítila hlad, neboť je-li tu tělo, je podřízeno svým zákonům včetně hladu a žízně.

KARKATÍ si pomyslela: Co mám jíst? Koho mám pozřít? Před zabíjením druhých bytostí kvůli prodloužení vlastního života mudrci varují. Pokud nechci jíst zapovězené jídlo, musím se vzdát těla. Žádná škoda, nezdravé jídlo je jed. Navíc pro osvíceného, jako jsem já, není mezi fyzickým životem a smrtí rozdíl.

Jak tak o tom Karkatí uvažovala, uslyšela hlas z nebe: „Ó Karkatí, běž za nevědomými a zmatenými lidmi a probouzej v nich poznání. Takové je poslání osvícených bytostí. Kdo se ani s tvou pomocí nedokáže probudit k Pravdě, ten ať je tvou potravou. Pozřeš-li takového nevědomce, nedopustíš se žádného hříchu.“

Karkatí tedy vstala a sestoupila z hory. Přišla do temného lesa obývaného horskými kmeny a lovci. Na zem padla noc.

V této oblasti byl králem lovců Vikram. Jak bylo jeho zvykem, vycházel se svým ministrem do temné noci, aby chránil své poddané před lupiči. Karkatí oba chrabré muže zastihla v okamžiku, kdy se modlili ke kmenovým polobohům.

KARKATÍ přemýšlela: Tito dva muži sem jistě přišli, aby utišili můj hlad. Jsou to nevědomí lidé, a jsou tedy pro zemi břemenem. Takoví nevědomci trpí tady či jinde, neboť utrpení je jediným posláním jejich života. Smrt je pro ně vítanou úlevou od utrpení a je možné, že budou po smrti probuzeni a dojdou spásy. Je však také možné, že jsou to moudří muži a já moudré zabíjet netoužím. Kdo si chce užívat nezkaleného štěstí, příznivého osudu a dlouhého života, měl by mít dobré lidi v úctě a dát jim vše, co si přejí. Přezkouším si jejich moudrost. Jsou-li moudří, neublížím jim. Moudří a dobří lidé jsou patrony a ochránci lidstva.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: V Himálaji Vájú spatřil Súčiku stát jako jeden z vrcholků hor. Protože celou dobu nic nepozřela, byla vysušená jako troud. Vájú coby vítr vstoupil do jejích úst, ale Súčiká ho vyfoukla ven. To se několikrát opakovalo. Súčiká soustředila svou životní sílu do temena hlavy a stála nehnutě jako dokonalý jógin. Jak ji Vájú viděl, nebyl úžasem schopen slova. Byl zcela přesvědčený, že Súčiká vykonává nejvyšší pokání, a vydal se okamžitě zpátky do nebe, aby o tom zpravil boha Indru.

VÁJÚ podává zprávu Indrovi: Pane, v zemi Džambudvípa provádí Súčiká bezpříkladné pokání. Nenechala do úst vstoupit ani vítr. Aby překonala hlad, proměnila svůj žaludek v pevný kov. Vstaň a zajdi prosím za Stvořitelem Brahmou, aby ji usmířil a podaroval tím, po čem touží. Jinak nás všechny spálí síla jejího pokání.

Indra tedy šel za Brahmou a ten se na jeho přání vydal na místo, kde přebývala Súčiká.

Mezitím se Súčiká díky svému pokání dokonale očistila. Svědky jejího pokání byly jen její dvě druhé formy, její stín a oheň roznícený odříkáním. I vzduch proudící kolem a částice prachu v něm poletující dosáhly v kontaktu s ní konečného osvobození. V tuto dobu získala díky prozkoumání mysli a rozumu přímé poznání nejvyšší bezpříčinné příčiny všeho. Ó Rámo, přímé zkoumání pohybů mysli ve vědomí jedince je nejvyšším učitelem, nejvyšším guru, nikdo jiný.

Brahmá jí řekl, aby žádala, co chce. Protože Súčiká neměla smyslové orgány, zakoušela vše uvnitř sebe a tam také vytvořila odpověď.

KARKATÍ jako Súčiká v mysli odpověděla: Dosáhla jsem pochopení Absolutna a nemám pochyby ani přání. Co bych dělala s požehnáním? Když jsem byla nevědomá, honila jsem se za svými touhami, nyní byl skřet tužeb skrze poznání Já konečně poražen.

BRAHMÁ pravil: Věčný řád nemůže být opominut. Je dáno, že znovu získáš své původní tělo, po dlouhý čas budeš šťastně žít a nakonec dosáhneš osvobození. Budeš žít osvícený život, sužovat pouze špatné lidi a působit jim menší bolest, a to jen abys zahnala svůj přirozený hlad.

Súčiká to přijala a brzy její tělo jehly vyrostlo do původní mohutnosti.

TEXT ve formátu PDF zde.

MUDRC NÁRADA vypráví: Tato odporná Karkatí, démon v ženském těle, se stala živou jehlou vtělenou do jehly ocelové. Vstupovala do těl hříšných lidí, trápila jejich svaly a klouby a kazila jim krev. Vstupovala do těl jako vítr a způsobovala pronikavé, bodavé bolesti. Sužovala lidi živící se nečistou potravou, například masem.

Jako sup pronikala do těl a požírala je. V důsledku svého pokání obdržela schopnost vstoupit do nitra člověka a podílet se na všem, co její „hostitel“ dělá. Co je nemožné pro toho, kdo je téměř nehmotný a neviditelný jako vítr?

Občas si oblíbila některé bytosti víc než jiné a podle svých nečistých tužeb a sklonů i některá potěšení víc než jiná, připoutala se k nim a držela se jim nablízku. Potulovala se svobodně, ale když se vyskytl problém, vracela se do svého těla jehly, podobně jako to při potížích dělají nevědomí lidé.

Stále však nebyla fyzicky uspokojena. Zážitky a zkušenosti lze zakoušet jenom skrze existenci. Jak může neexistující tělo zakoušet uspokojení? Neuspokojená Súčiká trpěla. Aby získala své předchozí obrovské démonské tělo, znovu se oddala pokání. Vstoupila do těla supa, jenž poté vzlétl nad vrcholky Himálaje, na jednom vrcholku ji zanechal a odletěl.

Použila jehlu jako pevnou podporu a začala své pokání, které vykonává dodnes. Ó Indro, pokud ji nezastavíš, mohla by silou svého pokání zničit celý svět.

VASIŠTHA pokračoval: Jak to Indra uslyšel, pověřil boha větru jménem Vájú, aby našel místo, kde Súčiká přebývá. Vájú prolétl všechny planetární systémy ve vesmíru a nakonec se dostal na Zemi. Přistál v Himálaji až tam, kde nic nerostlo a místo vypadalo jako vyprahlá poušť.

TEXT ve formátu PDF zde.