Kamzíci z rezervace Adamello Brenta volí dvě zcela kontrastní životní strategie, i když žijí nedaleko od sebe v prakticky totožných přírodních podmínkách. Proč tomu tak je, zjistil britsko-italský tým vědců pod vedením Toma Masona z Durhamské univerzity.

Jen málokdo nehne brvou, když mu v noci u ucha zapíská hladový komár. Obvykle následuje hon na krvežíznivého trapiče. Pokud nás písklavé varování neprobere ze sna, probudíme se ráno s pořádným štípancem.

Houba Batrachochytrium dendrobatidis si vydobyla v žabím světě stejnou pozici, jakou získal ve středověku u lidí původce smutně proslulých morových epidemií − bakterie Yersinia pestis. Žabí mor, označovaný jako chytridiomykóza, se rozšířil po světě z Afriky.

Výzkum zbarvení domácího skotu představuje pro většinu biologů a genetiků okrajovou záležitost. Málokdo očekává, že přinese zásadní objev. Přesto se to stalo.

Bambus je podstatnou součástí jídelníčku pandy velké, přesto však není zažívání tohoho velkého zvířete k trávení rostlinné potravy nijak přizpůsobeno. Jak si panda vystačí s málem, bylo do značné míry záhadou, které nyní přišli na kloub čínští vědci.

Mnohonožky patřily k prvním členovcům, kteří osídlili souš. Živily se zřejmě mechy a primitivními cévnatými rostlinami. Z dochovaných fosilií víme, že tito bezobratlí tvorové žili na suché zemi už před více než 400 miliony let. Za tu dobu měli bezpočet příležitostí k evoluci do nejroztodivnějších forem.

Ke svým 150. narozeninám dostala fosilie archeopteryxe nehezký dárek. Vědci ji vykázali z piedestalu nejstaršího ptáka mezi malé dravé dinosaury. Tvor, kterého jsme si zvykli nazývat takřka automaticky přízviskem „prapták“, podle nejnovějších výzkumů čínských paleontologů žádným praptákem není.

Mimiviry vypadají tak trochu, jako kdyby je stvořila pohádková chytrá horákyně - učesaná i neučesaná, bosá i obutá, nahá i oblečená. Jsou to organismy a zároveň je nemůžeme mezi organismy s klidným svědomím zařadit. Jsou velké jako bakterie, ale nemají nic z bakteriálních buněk. Vyhlížejí jako viry, avšak tisícovka jejich genů dělá věci, které žádný „normální“ virus neumí.

Když se dostane ještěrka do úzkých, odlomí ocásek a s pomocí této oběti unikne ze spárů nepřátel. Ztraceného ocásku nemusí litovat. Doroste jí nový. Ryby, obojživelníci i plazi jsou v tomto ohledu mistry. Ztracené či těžce poškozené části těla se jim obnovují a dorůstají.

Televizní novely a romantické filmy jsou všechny na jedno brdo. Buď má ona ráda jeho a on ji nemá rád. Anebo je tomu naopak. V lepším případě se mají rádi oba, ale pak jejich lásce nepřeje nějaký padouch. Kdyby se nechali scénáristé televizních seriálů inspirovat rodinnými vztahy a poměry ze zvířecí říše, nezůstal by z okoukaných schémat kámen na kameni.