Nedělní káva

Miloval jsem velikonoce už od dětství, aniž bych o nich znal širší souvislosti jako o nejdůležitějším křesťanském svátku. Těšil jsem se jako dítě hlavně na pomlázku.

Všimli jste si někdy, jak často a při jakých příležitostech se lidé objímají? A přemýšleli jste někdy nad tím, proč to vlastně děláme?

Dnes je zcela běžné a normální, že se mladí lidé seberou a odejdou kamkoliv do světa. Za prací, vzděláním, za poznáním, nebo třeba za láskou. Třicet a víc let zpátky odcházeli Češi do ciziny v několika emigračních vlnách.

Jak to vypadá, letos hned tak nezaseju. Dlouhotrvající mrazy u nás pod horami povolovaly jen pozvolna. Půda musela nejdřív rozmrznout, teprve pak se začala trochu prohřívat. A když jsem konečně vytáhla semínka, napadlo mě kouknout se na předpověď počasí.

S postupujícími roky strádá  čím dál viditelněji i naše paměť. Projevuje se to různým způsobem. Zvedneme se z křesla, pro něco se rozejdeme a zapomeneme v půli cesty, co jsme to vlastně chtěli. Musíme se vrátit na místo startu a možná si vzpomeneme, jaký byl ten prvotní úmysl.

Zachraňte vojína Ryana - ano, právě na tento slavný film režiséra Stevena Spielberga jsem si vzpomněla, když jsem se probírala informacemi vztahujícími se ke Dni vzácných onemocnění, kterým končí únor. „Kde, proboha, vidí nějakou paralelu?“ napadne vás. Vysvětlím.

Všichni možná známe Mezinárodní den dětí, Den země, svým průběhem proslul Mezinárodní den žen. Jsou ovšem také velmi zvláštní dny našeho, evropského i světového významu. Jako například v lednu Den nicnedělání, evropský Den sousedů v květnu, mezinárodní Den leváků, nebo ryze český prosincový Den krátkých kalhot coby havlovská vzpomínka.

Všechno kolem nás je v neustálém pohybu a mění se před očima. Když jsem se jako žák základní školy v šesté třídě učil ruská slovíčka, můj dědeček jen vždycky poznamenal: hlavně mluv tak, jak ti zobák narost.