Neurodiverzita

O tom, proč a jak nám paradigma neurodiverzity pomáhá porozumět vlastní identitě a životní zkušenosti. Že nejde jen o snůšku slov, která používáme v jazyce, ale hlavně o to, jak o sobě a o druhých přemýšlíme a jak se k sobě navzájem chováme.

Ve věku 66 let nás opustil Steve Silberman, autor knihy Neurotribes, novinář, který změnil způsob, jakým nahlížíme na autismus a výrazně přispěl k popularizaci paradigmatu neurodiverzity. Citlivý a laskavý člověk, který rozuměl tomu, co je to jinakost, protože sám zažil, jaké to bylo být gayem v době, kdy homosexualita byla ještě oficiálně medicínou označována jako duševní porucha.

Stimming je důležitou formou sebestimulačního (regulatorního) chování. Přesto se s ním na veřejnosti setkáváme jen velmi málo. V diskusi o neurodiverzitě a zdravé společnosti je přitom například právě stimming dobrým ukazatelem toho, jak na tom jsme.

AuDHD je zkratka, která vznikla v neurologicky různorodých (neurodiverzních) komunitách jako popis specifické zkušenosti symptomatického překryvu diagnózy autismu a ADHD. Souběh autismu a ADHD přitom není nijak výjimečný, s ohledem na výzkumy víme, že k němu dochází ve více než polovině případů. Vznik termínu AuDHD dokládá, že současné diagnostické rámce mají spíše ilustrativní charakter, životní zkušenost nejde redukovat na konkrétní diagnózu. Je velmi pravděpodobné, že v nějakou chvíli se překryv diagnóz objeví i v mezinárodní klasifikaci a budeme se setkávat s tím, že daný symptom může být přítomný jak u diagnózy autismu, tak ADHD. V obecném povědomí může být řada symptomů ADHD připisována autismu a naopak.

Specifickým popudem ke vzniku zkratky AuDHD nebyl jen souběh diagnóz, případně překryv symptomatiky, ale spíše praktická zkušenost, ve které některé projevy ADHD a autismu mohou působit zcela proti sobě, což vede k tomu, že daná osoba zažívá dvě zcela protichůdné potřeby, mezi kterými se nejde rozhodnout.

V rámci paradigmatu neurodiverzity rozumíme tomu, že autismus, ADHD i další diagnózy mohou mít pestré spektrum projevů v chování i prožívání. Spíše než stanovením přesné diagnózy se zabýváme tím, jak se daný člověk vnímá a prožívá v kontextu svojí jinakosti. Konkrétní neurodivergenci se snažíme rozumět v kontextu epigenetiky a vývoje tak, abychom mohli hledat způsoby, jak dosáhnout co nejlepší kvality života a životní spokojenosti.

ADHD, o kterém bychom v paradigmatu neurodiverzity mluvili spíše jako o Kinetickém Kognitivním Stylu, jak ho nazývá Nick Walker, je často spojováno s tzv. exekutivní dysfunkcí. Tedy stavem, kdy pro nás mohou být obtížné některé aspekty každodenního fungování, jako je třeba úklid, pracovní nebo školní povinnosti, schopnost nakládat se svými kognitivními (rozumovými) dovednostmi, jako je třeba učení, čtení, ale třeba i řešení problémů. Jak se s tím vypořádat?

Celý článek můžete číst na https://www.neurodiverzita.cz/2024/03/10/adhd-seznam-inspiraci-pro-okamzitou-ulevu/

ADHD, o kterém bychom v paradigmatu neurodiverzity mluvili spíše jako o Kinetickém Kognitivním Stylu, jak ho nazývá Nick Walker, je často spojováno s tzv. exekutivní dysfunkcí. Tedy stavem, kdy pro nás mohou být obtížné některé aspekty každodenního fungování, jako je třeba úklid, pracovní nebo školní povinnosti, schopnost nakládat se svými kognitivními (rozumovými) dovednostmi, jako je třeba učení, čtení, ale třeba i řešení problémů. Jak se s tím vypořádat?

Celý článek můžete číst na https://www.neurodiverzita.cz/2024/03/10/adhd-seznam-inspiraci-pro-okamzitou-ulevu/

Jakou roli hraje diagnóza v životě rodiny? Je neurodivergence zdrojem a příčinou rodinných neshod nebo je na pozadí něco jiného? Proč diagnóza není nezbytným předpokladem léčby a proč v rodině může být dokonce na obtíž? Co dělat, když má dítě autismus, ADHD, aspergerův syndrom nebo jinou diagnózu?

Pokud si nemůžeme dovolit být sami sebou, možná neexistujeme. Někdy se schováváme tak hluboko, že abychom se zase našli, musíme přerušit kontakt s vnějším světem. Jak říká dnešní epizoda "a tak jsem se naučila disociaci."

Nemoci být sám sebou ve vztazích s druhými je jako nedýchat.

Celý text této epizody lze najít na https://www.neurodiverzita.cz/2023/03/05/autisticke-maskovani-aneb-proc-nemam-zadne-pratele/

Lissa Lysikan je neverbální autistka, která se zabývá kreativním uměním a digitálním uměním ve 3d prostoru.

Její článek Nemluvíte za nízkofunkční lidi s autismem je odpovědí na časté zpochybňování autistických advokátů neautisty a také na nesmyslnost funkčního dělení autismu, které má snad pomáhat, ale ve skutečnosti zejména tzv. "nízkofunkční" autisty a jejich okolí ochuzuje o celou řadu příležitostí v rozvoji i komunikaci.

Celý text podcastu najdete na

https://www.neurodiverzita.cz/2015/08/10/nemluvite-za-nizkofunkcni-lidi-s-html/

originál pak na

http://lysikan.tumblr.com/post/106147681470/you-dont-speak-for-low-functioning-autistics

Žít pod maskou a nemoci být sám sebou, znamená zčásti nežít. Životní queer nastavení se střetává s normativním tlakem konformity a skrývání se za maskou tak může být způsobem přežívání. Po nějaké době může být obtížné si uvědomit, kdo je maska a kdo jsem já. A všechno to překonávání stojí spoustu energie. A co teprve, když je těch masek víc?

Celý text epizody, včetně odkazu na původní anglický článek a web autora je na https://www.neurodiverzita.cz/2019/01/28/cena-za-autisticke-maskovani-aneb-budiz-stimy/

Autorem hudby je MUSICALIFE / Pond5