Teď, když už zase sedíme zavřeni doma a o divadle si můžeme nechat jen zdát, bych ses s vámi ráda podělila o zážitek, který se mi podařilo ukořistit v září, v divadle TNP.

Na máločem se naše společnost za poslední léta tak jednomyslně shodla jako na tom, kdo jsou hrdinové koronavirové krize. Jsou jimi lékaři, sestry, zdravotníci vůbec, všichni ti „lidé v první linii“, což je obrat, který tak pěkně evokuje představu boje – něco jako Bruncvíka s mečem v ruce a lvem po boku nebo Macha a Šebestovou zápolící se streptokoky u Kropáčka v žaludku.

Není možné si Germina nezapamatovat. Jeho tvář, jakoby vyřezanou z kusu vzácného dřeva. Před měsícem oslavil jednatřicátiny. Známe se takových deset let.

Krakov je městem divadla. I když se nehraje, jeho budovy mají zajímavou historii. Například Divadlo Bagatela, které má to štěstí, že se po něm jmenuje i zastávka městské dopravy, bylo otevřeno v roce 1919 jako místní podoba pařížského divadla lehkých komedií, které začas podlehlo konkurenci s biografy, ale pak se zase vrátilo k činoherní produkci.

Jednou za týden nebo dva tam zaběhnu.  Moc se mi nechce. Vezmu psa a loudám se. Bojím se, co se na mě vyvalí. Jaký průšvih tam zase čeká. Připravený, abych ho slyšela právě já. Abych ho přidala k řadě neřešitelných potíží, které se na ní valí od chvíle, kdy se narodila, kdy začala chodit do školy, kdy jí bylo osmnáct.

Krajinu ve znamení Střelce obývají přízraky, patrně je přitahuje její nevlídnost. Ta může být však jen zdánlivá. Proto dobrý poutník dokáže rozeznat i její krásy. To již vstupuje do krajiny adventu, krajiny očekávání, krajiny přicházení. Již může mrznout a krajinu pak ozdobí krajky jinovatky.

Teroristické útoky, výbuchy bomb v ulicích měst a v dopravních prostředcích jsme si v posledních letech zvykli spojovat především s islamistickými džihádisty. Dvě aktuální a významná literární díla nám ale připomínají, že to není tak dávno, co byl na denním pořádku terorismus především nacionálně-separatistický a evropský.

Dobře si pamatuju na nevěřícné zděšení a následný smutek dospělých kolem sebe, když bylo v roce 1985 odstřeleno pražské nádraží Těšnov. Nejspíš jsem ho nikdy na vlastní oči neviděla, ale tu lítost starších Pražanů jsem vzala za svou.

Letopočet s dvěma dvojkami a dvěma nulami je v mnoha směrech výjimečný. Nechci teď zkoumat magii tohoto čísla, chci se zastavit u samotného faktu kulatých výročí, kterých bylo letos požehnaně.

Jeden z nejlakoničtějších i nejkanoničtějších veršů Williama Shakespeara praví, že „zralost je vše.“ Mám zralost raději než dospělost, protože ta může být dost neútěšným stavem bytí, může být šedivá a placatá.