V druhé kapitole Krve elfů se seznámíme s „mladou a veselou“ čarodějkou Triss Ranuncul (polsky Merigold), jejímaž očima všechny události této kapitoly nahlížíme. Do hezkého kontrastu tu tak vstupuje její racionální uvažování a palčivá vášeň k její velké nešťastné lásce v podobě Geralta. A taky si řekneme, proč je u tak poetického jména toho českého překladu škoda.

Zaklínači — cech, který se na rozdíl od jiných vyznačuje i nutnými fyziologickými změnami. Povíme si i tom, v čem všem spočívají a co musí děti podstoupit, aby se mohly stát nájemnými zabijáky nestvůr. Proč jsou vůbec na Kontinentu potřeba? Kdo přišel s nápadem je stvořit? V čem spočívají jejich výhody a utrpení? A k čemu jim jsou hadí oči?

Sněhurka, Locika, princezna na hrášku. S těmi všemi má něco společného povídka Menší zlo ze sbírky Poslední přání. A o nich všech si dnes budeme povídat.

Rozhovor Yennefer a Marigolda nad pěknou pečínkou kuřecího masa nás zavede k historii stolování, do Verdenu za odpudivým králem Ervyllem, na tretogorský dvůr za Dijkstrou, ale třeba i do softwarového inženýrství. Není ten Kontinent úžasný?

Z pod dubu se dostáváme do bordelu, ale ještě předtím si řekneme něco o třech legendárních králích severu: Sambukovi (jenž založil Novigrad), Abradovi Starém dubu (zakladateli dnešní Redanie) a Desmodeovi (praotci současné temerské dynastie). A následující mučení Marigolda děsivým Riencem mě zmátlo natolik, že celou dobu říkám 1 900 něco místo 1 200 něco, odečtěte si prosím od všech dat 700 let. Děkuji!

Dnešní epizoda je hodně informační, a to se v ní ani moc nikam nepohneme. Jen stojíme pod dubem (za dubem), posloucháme Marigoldovy balady a povídáme si o historii Nilfgaardu, důvodech pro vypuknutí války a elfské věštkyni, jejíž proroctví nás bude provázet celou ságou. Ano, romány jsou tady!

Ve třicáté epizodě kulatě dočteme povídky ve sbírce Meč osudu. Znamená to, že se Ciri a Geralt konečně setkají a Geralt si uvědomí, že ta plavovlasá dívka není jenom jeho osudem, ale je i “něco více”, tedy jeho dcerka, s níž chce trávit čas a již otcovsky miluje. Zároveň se ale v téhle povídce díky omamné vůni trav a vyčerpání potká také se světlovlasou téměr bílou dívkou s věnečkem ve vlasech, se Smrtí. A tak si víc než polovinu epizody povídáme o personifikaci smrti napříč kulturami.

Ve dvacáté deváté epizodě si projdeme rok 1263, během nějž na Kontinentu probíhá první severní válka. Nilfgaardská vojska se vydávají za řeku Jarugu, cestou smetou království Cintry a vyvraždí téměř všechny obyvatele jejího hlavního města. Pak obsadí Horní Sodden, ale za řekou se povede vůdcům a čarodějům Čtyř království armádu v černé zbroji se sluncem v erbu zastavit. Ale jenom na chvíli, že. Jak to známe: bezprostředním důsledkem války první je… válka druhá. PS: A s tím Horním a Dolním Soddenem mám pořád problém, poznáte kde?

Dnes se díky Geraltovu pokračujícímu zranění a snaze ho vyléčit (více či méně profesionálně) potkáme se dvěma důležitými ženami jeho života — královnou Calanthé, babičkou jeho dítěte překvapení, a jeho matkou, druidkou a léčitelkou Visennou. To bude hodně bolestivé setkání. Alespoň si ho proložíme zodpovězením otázky, proč asi Visenna malého Geralta opustila nebo jak je to s tou (ne)plodností mágů a čarodějek.

Geralt má zase své depresivní stavy a téměr sebevražednou náladu. Ale osud je osud, a jen díky tomu, že byl ochoten zemřít při záchraně “veteše” nebo “haraburdí” na voze neznámého muže, se setká s Ciri, o níž si myslí, že už nežije. Tak daleko se ještě v této epizodě nedostaneme, ale ve flashbacku zavítáme do situace, kdy Geralt narazí na další ženu, která mu neustále láme srdce… Budou u toho hořet ohně a vonět květiny.