Ve dvacáté šesté epizodě se podíváme do Duén Canell, srdce Brokilonu, a taky trochu “pravdě do očí” — pokud se tak dají nazvat pořádně naštvané stříbrné duhovky královny dryád Eithné. I když tedy, pravda, pro Geralta se ta zhlédnutá pravda ještě dlouho pravdou nestane. Na osud totiž nevěří ani poté, co konečně zjistí, že je popelavá dívka, na niž náhodou narazil v lese, jeho dítě překvapení.

Když Geralt s Braenn porazí jednoho netvora se třemi jmény — vij (podle ukrajinské pověsti), skolopendormorf (podle tropických masožravých stonožek) a yghern (ve zvukomalebné Starší mluvě) — zachrání tím drzou princezničku Cirillu Fionu Elen Riannon. Ta dupe nožkou do mechu, utíká před budoucím králem Verdenu a přestože jí její zachránce celou cestu Brokilonem nese na ramenou, vyhrožuje mu kousnutím do ucha. I takový je osud.

Dryády, leprechauni a puci — humanoidní stvoření z Kontinentu, které spojuje láska k zelené barvě. O posledních dvou toho moc nevíme, a tak se podíváme na jejich podobu v britském a irském folkloru, dryádám se ale vedle Sapkowského pověnovali i tvůrci počítačové hry a informace o nich zaplnily celou dvacátou čtvrtou epizodu. Dostaneme se ale i k tomu, jestli si mohou obyvatelky Brokilonu opravdu vyrobit lampičky ze ztrouchnivělého dřeva a mechu a proč se spíš než antickým dryádám podobají mytickému kmeni Amazonek.

Ve dvacáté třetí epizodě se s Geraltem podíváme do lesa Brokilonu, který je plný kontrastů (třeba milých, ale zároveň mírně vyšinutých drýad). Život v lese totiž stojí na vraždách a nejen nové rostliny tu vyrůstají na svých mrtvých předchůdkyních. A skrze magický les Brocéliande z artušovské legendy, jenž byl Sapkowskému při tvorbě Brokilonu inspirací, se oklikou překvapivě vrátíme i do povídky Trochu se obětovat.

Druhý díl pohádkové série nás zavede do chaloupky na kuří nožce za Babou Jagou a na ples za Popelkou. Geralt totiž obě vážené dámy přímo či nepřímo zmínil při královských zásnubách na cintránském dvoře v povídce Otázka ceny. Co nám pohádky o nich dvou podávají za poselství? A mohou být feministické?

V epizodě se podíváme na mapy Kontinentu, které by se vám mohly při čtení ságy o zaklínači hodit. Žádná kánonová mapa posvěcená Sapkowskim neexistuje, ale fanoušci (a překladatelé) si dali hodně práce, aby ji i přesto vytvořili. Informací o polohách zemí, řekách, pohořích, podnebí a městech je totiž v knihách opravdu mnoho, a tak se jich nakonec povedlo vyprodukovat spíš víc než míň. A nabízí se je společně rozklíčovat a vybrat tu nejpřesnější! PS: Omlouvám se, že “baronii” nazývám jako “baronství”. PPS: Víte, kolik kilometrů dokáže ujet kůň za den?

Vztah Essi a Geralta, který rozebírám ve dvacáté epizodě, je poslední nemožnou událostí objevující se v povídce Trochu se obětovat. Zjistíme, že obětovat se pro lásku, která z naší strany neexistuje, nemá smysl, a že i Marigold může složit baladu, kterou nikdy nikomu nezazpívá. A navíc, i když se to ukáže až po hlubším rozboru, je mu tahle povídka skoro celá věnovaná!

Druhá návštěva Bremervoordu nás zavede pod moře. Napřímo se tam podíváme s topícím se Geraltem, který si slibuje, že když přežije boj s představiteli nebezpečného rybího národa, odjede za Yennefer do Vengerbergu a urovná s ní svůj vztah (hned jak ho zachrání víla na delfínovi, svoje předsevzetí odvolá, ach jo). Někde pod hladinou ale budeme tušit legendární město Ys se stále bijícími zvony a obrovskou spoustu perlotvorek. Stačí se potopit.

V první ze tří epizod o povídce Trochu se obětovat se budeme věnovat oběti, kterou učinila malá mořská víla Sh’eenaz pro milovaného Aglovala, knížete Bremerwoordu, skalnatého kousku pobřeží, kde se loví perly. Jak se vůbec mořští lidé rozmnožují a proč nám to nikdy nikdo neřekl, když je to tak jednoduché?

Julian Alfred Pankratz vicehrabě de Lettenhowe aneb náš hudebně a básnicky nadaný blatouch bahenní vás vítá u epizody o sobě (což by se mu jistě líbilo, neb je rád středem pozornosti) a mává vám kloboučkem švestkové barvy s volavčím pérem. Je Marigold opravdu vicehrabě? Kdo jsou jeho rodiče? A kdy je nejlepší začít psát memoáry?