Zapojme všechny

Aspergerův syndrom nepostihuje obvykle intelekt, ale sociální dovednosti daného jedince. Žáci a studenti s touto poruchou proto nemívají problémy s učivem, mnohem spíše s fungováním ve škole jako takové. Obdobnou zkušenost má i studentka Hanka, která si dlouhá léta připadala jako člověk, jemuž při narození neposkytnuli návod, jak život žít. Z tohoto důvodu se jí v životě opakovaně nedaří řešit běžné každodenní situace.   

V podcastu Zapojmevšechny.cz si Adéla Pospíchalová povídá s Hankou, studentkou biologie a ekologie na Ostravské univerzitě, jíž byl až v dospělém věku diagnostikován Aspergerův syndrom. Hanka je typickým příkladem studenta, který dlouho procházel vzdělávacím systémem bez povšimnutí, nebyl řádně, a především včas lékaři diagnostikován (a to také i z důvodu chybějící důvěry rodičů k řešením navrhovaným školou a následně odborníky-lékaři), a musel se proto s limity svého zdravotního postižení poprat sám.   

Hanka si už na základní škole uvědomovala, že její spolužáci se přizpůsobují požadavkům snadněji než ona. Především vnímala, že na rozdíl od ní spolužáci vždy vědí, co si v různých situacích počít, že chápou různá nevyřčená pravidla a postupy. Měla pocit, že všichni kromě ní vědí, co dělat, a považovala to za svou chybu a signál k tomu, že se musí o to více snažit. Své tehdejší pocity přirovnává k situaci, kdy hrajete videohru, k níž jste nedostali předem návod. Naučila se proto odpozorovat od ostatních spolužáků a vrstevníků, co dělají, kam jdou a jak reagují, kopírovala jejich chování a reakce. Kromě jedné spolužačky, která měla tendenci ji ovládat a prosazovat vlastní zájmy na její úkor, žádný bližší vztah s okolím nenavázala.  Prospěch ve škole měla průměrný, největší potíže jí činily jazyky, kdy měla problém s příliš vágními požadavky učitelů a nedokázala se na hodiny učit průběžně. Odpovídaly tomu i její školní výsledky. Učitelé si na ní ničeho závažnějšího nevšimli, považovali ji za žákyni s povahovými rysy výrazně introvertními, která moc nevnímá své sociální okolí a žije si ve své vnitřní bublině.  

Na střední školu se Hanka těšila – vybrala si přírodovědné lyceum. První rok zvládla nad očekávání dobře, dost možná proto, že se na přechod na jinou školu duševně připravovala a pokoušela se nějak systematicky rozvrhnout, co má dělat a kdy. Větší zlom nastal během prázdnin po prvním ročníku, kdy ji paradoxně zaskočil volný letní režim a poprvé se dostavily silné pocity úzkosti. Ty řešila tím, že se ještě víc uzavřela do vlastního světa, citově se upnula na domácí mazlíčky a na sledování filmů a seriálů.  Poslechněte si celý příběh, na odkazu na webu Zapojmevšechny.cz najdete ještě najdete i více informací o Aspergerově syndromu a doporučenou literaturu k tématu: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-18-dil-na-prvni-pohled-nerozeznatelna-jinakost-zivot-a-studium-s-aspergerovym-syndromem?activate=0&show=1.

Jak předcházet vzniku poruch řeči a, pokud je to možné, eliminovat případné dopady? Pomoci může logopedická prevence již v mateřské škole. O jejích benefitech, o tom, jak přesně funguje a k čemu slouží tzv. logopedická garance, více v podcastu Marty Kozdas s Vladanou Jančíkovou a Jitkou Hübnerovou ze ZŠ, SŠ a speciálního pedagogického centra Březejc.

Speciálně pedagogické centrum Březejc

Hosté dnešního podcastu na téma logopedické prevence jsou speciální pedagožka-logopedka Jitka Hübnerová a Vladana Jančíková, ředitelka ZŠ a SŠ Březejc, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jedná se o školu, která je zaměřena na vzdělávání žáků s mentálním i tělesným postižením, s více vadami i autismem. Součástí školy je speciálně pedagogické centrum, to však kvůli lepší dostupnosti pro žáky a rodiče z dalších škol funguje jako detašované pracoviště ve Velkém Meziříčí a také Třebíči. Toto centrum navštěvují klienti s mentálním i tělesným postižením, kombinovanými vadami, nejvíce však s narušenou komunikační schopností.

Vzhledem k tomu, že je ředitelka školy Vladana Jančíková také krajskou koordinátorkou logopedické péče, podílí se se svým týmem speciálně pedagogického centra nejen na logopedické koordinaci, ale také na logopedické garanci v mateřských školách Kraje Vysočina.

Logopedická koordinace a garance v MŠ

V roce 2009 vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Metodické doporučení č.j. 14 712/2009-61 k zabezpečení logopedické péče ve školství, díky němuž bylo možné sjednotit koordinaci logopedické péče celorepublikově. Vznikla jednotlivá centra logopedické koordinace (zpravidla se jedná o speciálně pedagogická centra), která dohlížejí na konkrétní kraj. Tento pozitivní krok napomohl s vyrovnáním mezikrajových rozdílů v logopedické péči, bylo také možné sjednotit postup při zjišťování speciálních vzdělávacích potřeb žáků a efektivně propojit sítě poskytovatelů podpůrných speciálně pedagogických poradenských služeb a vzdělávací nabídky pro žáky s narušenou komunikační schopností. Tento krok rovněž přispívá k efektivnější včasné identifikaci dětí a žáků s narušenou komunikační schopností.

Byly rovněž nově zřízeny pracovní pozice krajských koordinátorů pro logopedickou péči ve výše uvedených centrech. Jednotliví koordinátoři spolupracují se zřizovateli školských zařízení, s krajskými zařízeními, s poradenskými zařízeními, mají také na starosti další vzdělávání pedagogických pracovníků. Jednou z hlavních činností koordinátora je pak služba logopedické garance mateřským školám.

O tom, co je logopedická garance a prevence i jaké fáze zahrnuje se dočtete na webu Zapojmevšechny.cz.

Téma smrti ve škole

Jak uchopit problematiku smrti? Jak pomoci dětem, pokud taková situace nastane u nich doma nebo ve škole? A lze nějak s tímto tématem pracovat v podobě prevence a děti případně na tuto eventualitu připravit dopředu?

Tereza Berková z Poradny Vigvam  se tématu ztráty a smrti věnuje již dlouhá léta. Na poradnu Vigvam se nejčastěji obrací rodiny a pak i jednotlivci, a to jak děti, tak dospělí, kteří potřebují pomoci v okamžiku, kdy je postihla ztráta blízkého člověka. Často se však také na poradnu obrací vzdělávací instituce, většinou v případě úmrtí ve škole nebo v rodině některého z dětí. Zde se obvykle jedná o rady, jak v takovém případě postupovat, co přesně říkat, jakým způsobem by měla proběhnout intervence ve třídě, zda jsou na místě úlevy a na jak dlouho apod. Podle Terezy Berkové taková metodika může fungovat teprve ve chvíli, kdy je ve třídě vybudovaná atmosféra bezpečí a důvěry a v první řadě otevřený vztah mezi dětmi a učitelem.

Třebaže je smrt téma, které je pro všechny zúčastněné problematické, je to přirozená součást života a děti se s ní mnohdy vyrovnávají lépe než dospělí. Mnohem víc škody napáchá, pokud dospělí budou před dětmi něco tajit, nebudou se vyjadřovat přímo a budou v dětech posilovat vědomí, že se jedná o něco škodlivého a tabuizovaného. Téma smrti by přitom v ideálním případě mohlo (a mělo) být součástí výuky už od útlého věku. Již kolem 4. až 5. roku věku dítěte je možné v mateřské škole například při vycházce upozornit na mrtvého brouka a s dětmi promluvit o tom, co to znamená či zda se se smrtí již setkaly ve svém okolí. Do 10. až 12. roku děti přejímají vzory a postoje z rodiny, později, u dospívajících se otevírá větší prostor pro sebepojetí a otázky typu „co je po smrti“ apod.  Čím méně bude téma tabuizované, tím snazší bude pro rodiče i učitele případný krizový rozhovor s dítětem ve chvíli, kdy se něco přihodí.

Téma smrti je citlivé, a i když o něm učitelé chtějí mluvit, může být někdy těžké vymyslet jak. I z tohoto důvodu Poradna Vigvam připravila tři filmy a na ně navazující metodiku, jejichž pojítkem je téma ztráty. Filmy se zabývají malými životními ztrátami, šikanou a poslední z nich smrtí. Třebaže jsou filmy určené primárně pro 1. a 2. stupeň a byly testovány v rámci pilotního promítání na žácích ze 2. ročníku, je možno je použít i u starších žáků a následná metodika může být upravena podle konkrétní potřeby a situace.

První podnětné ohlasy prokázaly, že žáci na daná témata živě reagují, mnohdy jinak, než dospělí očekávali, ale většinou lépe, už jen proto, že například u tematiky smrti nejsou ještě tolik ovlivněni nejrůznějšími tabu, strachem, předsudky a nejsou tolik svázáni konvencemi.

V případě další budoucí možné vlny pandemie covidu-19 je pak potřeba s tématem smrti pracovat jako s aktuálním tématem a reagovat na to, co se děje – jedná se potom o intervenční, nikoliv preventivní práci.

Metodiky, tipy na intervenci ze strany učitelů i chyby ze strany učitelů a dospělých najdete v aplikaci Zapojmevšechny.cz: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-16-dil-jak-deti-vhodne-seznamit-s-problematikou-smrti.

Jak zvládat nevhodné chování ve třídě? V podcastu Zapojme všechny si Adéla Pospíchalová povídá se speciální pedagožkou a spolupracovnicí Národního pedagogického institutu ČR Martou Kozdas o jejích zkušenostech s problémovým chováním u žáků. Jak je řešit, na koho se případně obrátit a co se jí v takových situacích osvědčilo?

Poruchy chování v každodenní školní praxi

Krom toho, že je Marta Kozdas etopedkou, koučkou a metodičkou Národního pedagogického institutu ČR, je také učitelkou a speciální pedagožkou a má bohaté zkušenosti s prací se školní třídou. Během své praxe se proto setkala s mnoha žáky, kteří nějakým způsobem narušovali chod hodiny. Učitelé, asistenti pedagoga i speciální pedagogové si vždy kladou stejnou otázku: Jak efektivně řešit výchovné obtíže ve třídě?

Marta Kozdas přiznává, že to je vždy běh na dlouhou trať, doprovázený mnohými nezdary. Neúspěchy je však třeba brát jako důležitou stránku této profese, poučit se z nich a zaměřit se na sebezdokonalení a další vzdělávání – každý pedagog by měl zkrátka na sobě dále pracovat. Důležitým faktorem je také týmová spolupráce. Učitelé by se neměli pokoušet zvládnout případný problém sami, kolegiální podpora je velice důležitá a zkušenější kolegové mohou mnohdy přijít s řešením, které v dané situaci zafunguje. Sdílení problému je také dobrou psychohygienou, jež je v často emočně vyhrocených situacích víc než potřebná.

Jestli se Martě Kozdas něco při řešení problémového chování osvědčilo, je to klidný přístup, otevřená komunikace se žáky a především důslednost. Jako příklad uvádí zkušenost s „rozjívenou“ třídou, kde bylo těžké pracovat a někdy splnit plán výuky. Zapisovala si proto čas, kdy nebylo možno učit, ten pak sečetla a žáci si čas výuky museli nahradit v pátek po vyučování. Podobně fungovala otevřená komunikace i na notoricky zlobícího žáka. Namísto prchlivé reakce ho „odzbrojila“ přímými otázkami ohledně toho, jak by si on sám představoval, že by měla hodina vypadat, aby ho bavila. Je proto vhodné povzbudit žáky s problémovým chováním, aby sami převzali iniciativu a aktivně hledali východiska – nenechat je vězet v roli „zlobivého žáka“, kterou už dobře znají, ale nabídnout jim jinou roli i perspektivu, kdy mají příležitost sami dění aktivně ovlivnit.

Zásadní je také podpora pozitivních vzorců chování u dítěte/žáka, kdy si učitel všímá toho, co dítěti/žákovi jde, co se mu podařilo, a poskytuje nehodnotící  a pozitivní popisnou zpětnou vazbu. U dětí s problémovým chováním je zapotřebí začít již ve školce, aby se neposilovaly negativní vzorce, např. že si dítěte učitelka všímá, jen když zlobí. Ač je u některých dětí složité najít, zač je chválit, je to velmi důležité – klidně i snížit laťku a hledat u nich jakýkoliv posun dobrým směrem.

Více o problematice i tipy na doporučenou literaturu najdete zde: https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-15-dil-jak-efektivne-resit-vychovne-obtize-ve-tride?activate=0&show=1.

Začínající učitelé a autorita

Speciální pedagožka, koučka a lektorka Národního pedagogického institutu ČR Marta Kozdas se během své dlouholeté praxe setkala s dvěma druhy přístupu, jimiž si začínající učitelé snaží vydobýt respekt a autoritu u svých žáků. Buď je to kamarádský přístup, nebo naopak přehnaná přísnost. Na partnerském přístupu nebo důslednosti jako takových nemusí být ještě nic špatného, ovšem pokud nepřesáhnou zdravé meze.

Kamarádský přístup

Mnohem častěji k němu tíhnou mladí učitelé na středních školách, kde přece jen není mezi nimi a jejich žáky takový věkový rozdíl. Třebaže se to tak nemusí na první pohled zdát, je tento přístup mnohem rizikovější než nadměrná přísnost, minimálně proto, že každá změna a snaha zpětně získat autoritu pak trvá mnohem déle a dosahuje se jí složitěji, než když přísný učitel prostě jenom trochu „ubere“. Třebaže je určitě příjemné, když učitel se svými žáky tráví volný čas, je s nimi kamarád, dokonce si s nimi i tyká, neměl by zapomínat na jasně danou roli učitele, kterou zastává. Marta Kozdas proto nedoporučuje, aby si učitelé se svými žáky tykali a příliš si je pouštěli do svého soukromého života (sociální sítě, sdílení soukromého telefonního čísla aj.). Chrání tím totiž do budoucnosti i sami sebe a své soukromí. Nadto má učitel za žáky odpovědnost a dříve nebo později logicky nastanou situace, kdy bude třeba řešit i problémové situace: například se zabývat kázeňskými přestupky, školním neúspěchem žáků apod.  V takové chvíli potřebuje mít učitel jasně nastavené hranice vůči žákovi i rodičům.

Přehnaná přísnost

Často se jedná u učitelů spíše o projevy odosobněnosti než přílišné přísnosti. Odosobněnost může souviset s vnitřní nejistotou učitele, případně introvertním založením jeho osobnosti. Někdy se tito učitelé také berou až příliš vážně a postrádají potřebný nadhled. Většinou tito učitelé obtížněji komunikují s žáky a fungují ve stylu „odučit si svoje a jít“. Třebaže to nemusí být vždy špatně, hrozí zde, že při takto odosobněném přístupu může takovému učiteli něco uniknout, například náznaky vážnějších problémů ve třídě, šikana či individuální problémy žáků. Za učitelem, který se projevuje odosobněně, totiž žáci nepřijdou, když se něco děje – obě strany mají mezi sebou komunikační bariéru.

Marta Kozdas považuje za alfu a omegu úspěšného fungování ve třídě otevřenou oboustrannou komunikaci, nadhled a zpětnou vazbu ze strany žáků. Té je možné docílit například komunitním kruhem nebo dalšími aktivitami, kde mohou žáci otevřeně mluvit a s učitelem se navzájem lépe poznat, jako jsou např. hodiny etické výchovy nebo třídnické hodiny zaměřené na komunikaci a spolupráci žáků.

Jako vhodnou variantu uvádí Marta Kozdas komunitní kruh, ale také aktivitu, jíž říká „Zahrajme si na učitele“ - více info k tomu i doporučenou literaturu najdete na odkaze zde: 

Oproti ostatním žákům se specifickými vzdělávacími potřebami musí žáci se zrakovým postižením při své cestě vzdělávacím systémem čelit překážkám, souvisejícím nejen se specifičností jejich handicapu, ale i s nedostatečnou informovaností okolí a škol. Speciální pedagožka Eva Matoušková v podcastu Zapojme všechny popisuje současnou praxi ve vzdělávání žáků se zrakovým postižením. Pavlína, studentka se zrakovým postižením, následně popisuje svou zkušenost se základním, středním a vysokým školstvím.

Možnosti vzdělávání žáků a studentů se zrakovým postižením

Při rozhodování, kam umístit dítě se zrakovým postižením, mají rodiče na výběr z několika možností. V České republice existují mateřské, základní a střední školy určené přímo pro děti a žáky s poruchami zraku, na kterých působí speciální pedagogové, odborníci na předměty speciálně pedagogické péče (u zrakově postižených se jedná kupříkladu o předměty práce s optickými pomůckami, nácvik psaní všemi deseti, výcvik prostorové orientace). V těchto školách jsou také k dispozici vhodné kompenzační pomůcky a vzhledem k menšímu počtu žáků ve třídě jsou žáci více vedeni k samostatnosti.

Zásadní nevýhodou takto zaměřených škol je skutečnost, že se nacházejí pouze ve větších městech a pro žáka a rodiče to znamená v lepším případě dlouhé dojíždění, v horším internát již třeba od první třídy. Výhodou normální školy je především běžný sociální kontakt s vrstevníky. Škola však obvykle nedisponuje vhodnými pomůckami a také, jak potvrzuje dlouholetá zkušenost Evy Matouškové, si ani učitelé, ani vedení školy mnohdy neví rady, jak k takovým žákům přistupovat a jak přesně by jejich výuka měla probíhat. Zda žák se zrakovým postižením běžnou školu zvládne, je vždy individuální, záleží na jeho vlastním přístupu, rodinném zázemí a samozřejmě také na zájmu a ochotě školy a fungující komunikaci mezi školou, rodiči, žákem i speciálními pedagogickými centry.

Eva Matoušková popisuje několik konkrétních případů, kdy integrace žáka proběhla úspěšně. Ideální postup je ten, kdy se například vedení školy a učitelé jdou podívat na dítě již do mateřské školy a s budoucím prvňáčkem a jeho rodiči se sejdou ještě před zahájením školního roku, aby obě strany věděly, co mohou čekat. V té době již může proběhnout pedagogicko-psychologické vyšetření i vyšetření zraku, pomoci mohou speciálně pedagogická centra.

Studentka Pavlína se zrakovým postižením a její zkušenost s integrací

U vysokoškolačky Pavlíny, která má Stargardtovu chorobu, se na problémy se zrakem přišlo poměrně brzy (5 let). Dívka neviděla na tabuli a drobnější písmo. Posléze se přidala světloplachost, takže se Pavlína musí venku pohybovat ve slunečních brýlích, také došlo k zužování zorného pole. Dnes už vidí jen zbytkem periferního vidění a neobejde se bez bílé hole.

Jakou základní, střední a vysokou školu Pavlína navštěvovala a jaké zkušenosti si odnesla? Poslechněte si nový podcast Zapojme všechny! Spoustu dalších informací i tipů pro vzdělávání i ohledně organizací pro zrakově postižené najdete na odkazu k podcastu Zapojme všechny.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami vyžadují individuální přístup už v mateřské škole. Ne v každé školce s nimi umí (a chtějí) pracovat. Jednou z takových školek je i olomoucká MŠ Zeyerova, kde takových dětí mají hned 17. Marta Kozdas si v podcastu projektu Zapojmevšechny.cz povídá s paní učitelkou a speciální pedagožkou Vladimírou Tomíkovou a ředitelkou MŠ Zeyerova v Olomouci Evou Kroutilovou o tom, jak vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami probíhá v každodenní praxi, jak důležitou roli hraje asistent pedagoga, a také o komunikaci s rodiči.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami v mateřské škole

Mgr. Vladimíra Tomíková působí jako učitelka a speciální pedagožka v Mateřské škole Olomouc, Zeyerova 23, příspěvková organizace, což je předškolní zařízení zaměřené na enviromentální vzdělávání, zážitkovou pedagogiku a inkluzivní vzdělávání. Z celkového počtu 75 dětí zde mají 17 dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, z nichž 9 má 2. až 4. stupeň podpory. Na škole působí v současnosti čtyři asistenti pedagoga. Do její agendy spadá mj. metodické vedení asistentů pedagoga, individuální vzdělávací plány dětí, na starosti má komunikaci s poradenskými zařízeními, a především na škole vede předmět speciálně pedagogická péče.

Metodické vedení asistentů pedagoga

Vzhledem k velkému množství dětí s nejrůznějšími speciálními vzdělávacími potřebami považuje Vladimíra Tomíková za zásadní spolupráci s asistenty pedagoga. Začátkem dobře fungujícího tandemu učitelky MŠ / asistent pedagoga je už samotný výběr budoucího asistenta pedagoga.  Ten by měl být ještě před nástupem obeznámen se třídou, individuálním vzdělávacím plánem daného dítěte / dětí, ale v první řadě, což Vladimíra Tomíková považuje za zcela nezbytné, s konkrétní náplní práce a očekáváními, která od vzájemné spolupráce jak učitelky, tak asistent pedagoga mají. Asistent pedagoga by měl vždy zcela přesně vědět, co se od něj v dané situaci očekává (např. že paní učitelka potřebuje, aby při odchodu na venkovní činnost šel poslední a kontroloval za sebou třídu a přilehlé prostory). Proto je potřeba, aby obě strany od začátku spolupráce navzájem otevřeně komunikovaly. V případě mateřských škol je to vždy o to složitější, že se ve třídě střídají v běžném pracovním dni dvě učitelky (dopolední a odpolední výuka).

I z tohoto důvodu v MŠ Zeyerova zavedli u nově přijímaných asistentů pedagoga tzv. ochranné období, aby měl asistent čas sžít se se třídou a zvyknout si na nové prostředí i práci. Po rozkoukání následuje společné zhodnocení, kde si mohou všichni dotčení probrat, jak spolupráce fungovala, jestli byla naplněna oboustranná očekávání apod.

Učitelky dané třídy by měly svého asistenta pedagoga dopředu seznámit s třídním vzdělávacím programem a tématem na následující týden. Také je vždy vítaným obohacením, když se asistent pedagoga do výuky aktivně zapojí (např. přinese vlastní materiály, zpestří činnost novými nápady atd.)

V MŠ Zeyerova se osvědčily záznamy, které si asistent pedagoga v 14denních cyklech vede o aktivitách a práci, kterou s daným dítětem/dětmi během předchozího období udělal. Dále vznikají také měsíční zápisy v kombinaci s krátkými denními zápisy asistenta pedagoga dle potřeb a druhu zdravotního postižení dětí.

Tip:

Ukázky pomůcek i zápisů asistenta pedagoga o dětech se speciálními vzdělávacími potřebami z MŠ Zeyerova, dále také kazuistiky k tématům: dítě s cukrovkou, dítě s cizím mateřským jazykem a dítě s poruchou chování a PAS najdete v příloze pod textem na odkazu https://zapojmevsechny.cz/clanek/detail/podcast-12-dil-deti-se-specialnimi-vzdelavacimi-potrebami-v-materske-skole.

Rodiče mají velkou úlohu v životě svých dětí. Dát jim kořeny, aby věděly odkud jsou a kde najdou bezpečné zázemí a zároveň dát jim křídla, aby se jako autonomní osobnosti mohly vydat na svou vlastní cestu životem. Ale co když rodiče už ztratili energii a sami by teď potřebovali obnovit své kořeny a zažít jaké to je mít křídla? Co když sám rodič zažívá období , kdy mu není psychicky dobře? S Veronikou Šencovou, mámou 3 dětí a zakladatelkou Unie rodičů jsme si povídali o tom, jak je důležité a úplně přirozené mluvit o své nepohodě.

Epidemie a s ní spojená karanténa a distanční výuka se staly spouštěčem celé řady psychických obtíží žáků a studentů. Ve školách se množí případy sebepoškozování a pokusy o sebevraždu. A nemusí jít nutně jen o takto vyhrocené případy, stále běžnější jsou mezi dětmi stavy úzkosti a psychické nepohody. O těchto tématech debatovali hosté: ● PhDr. Petr Winkler, Ph.D., vedoucí oddělení sociální psychiatrie NÚDZ, ● MUDr. Michal Goetz, Ph.D., dětský psychiatr působí na Psychosomatické klinice v Praze 6, ● Mgr. et Mgr. Zdeňka Vašíčková, ředitelka Základní školy J. A. Komenského v Karlových Varech, učitelka, psychoterapeutka a koučka, ● Diskusí provázela Mgr. Michaela Štáfková, MBA, terapeutka, vedoucí psychologické a adiktologické ambulance pro děti, lektorka a koordinátorka projektů v NPI ČR.  Záznam debaty z 27.5. 2021, Praha, Studio Panda NPI ČR

Epidemie a s ní spojená karanténa a distanční výuka se staly spouštěčem celé řady psychických obtíží žáků a studentů. Ve školách se množí případy sebepoškozování a pokusy o sebevraždu. A nemusí jít nutně jen o takto vyhrocené případy, stále běžnější jsou mezi dětmi stavy úzkosti a psychické nepohody. O těchto tématech debatovali hosté: ● PhDr. Petr Winkler, Ph.D., vedoucí oddělení sociální psychiatrie NÚDZ, ● MUDr. Michal Goetz, Ph.D., dětský psychiatr působí na Psychosomatické klinice v Praze 6, ● Mgr. et Mgr. Zdeňka Vašíčková, ředitelka Základní školy J. A. Komenského v Karlových Varech, učitelka, psychoterapeutka a koučka, ● Diskusí provázela Mgr. Michaela Štáfková, MBA, terapeutka, vedoucí psychologické a adiktologické ambulance pro děti, lektorka a koordinátorka projektů v NPI ČR.  Záznam debaty z 27.5. 2021, Praha, Studio Panda NPI ČR