Je naděje něco, co přichází, až se věci podaří? Nebo si ji musíme odpracovat? Co když už dopředu víme, že to dobře nedopadne? Dá se naděje pěstovat jako postoj? Kde leží hranice mezi rezignací a přijetím života takového, jaký je? Z čeho můžeme čerpat, když jsme v beznadějné situaci?

Jak najít základní rovnováhu mezi dovnitř a ven? Můžu o sebe pečovat s klidem? Ve kterém patře se o sebe starám a jak poznám, co mě skutečně sytí? Co když na sebe

Jaké je připustit si, že tak docela nevíme, co se nám přihodí? Co patří do vzájemné podpory? Za co vděčíme záchrannému integrovanému systému? Jaká je role dobrovolníků? Co kromě praktické pomoci mohu nabídnout? Co sdílet na sítích? Jak zůstat v kontaktu s těmi, které potkalo lidské neštěstí? 

K čemu jsou dobré hranice a kdy dochází k překročení zdravých limitů? Co když se zamilujeme do svého terapeuta/tky? Co se může stát, když tohle téma přineseme do terapeutického vztahu? Mohou se terapeuti zamilovat do klientů? Kdo nese odpovědnost za držení důležitých hranic? Jak podporovat to dobré a čeho si všímat? Kdy je dobré terapeuta/tku změnit?

Proč je někdy těžké se rozhodnout, posunout v životě? O co se v sobě opíráme a jaké překážky si klademe? Může nám pomoci vědět, z jakých míst a pater se rozhodujeme? Účastníme se vlastního rozhodování a jak neminout důležité? Co když nevíme, stojíme na místě a je nám přitom blbě? Můžeme si od rozhodování i odpočinout? A co získáme, až se rozhodneme? 

Proč bychom měli odpouštět? Vždyť ten druhý mi ublížil naschvál! Komu přinese úlevu, když odpustíme? Koho váže křivda? Je možné se rozhodnout odpustit nebo je to delší proces? Co když nás druhý stále viní? Co v sobě nově dovolíme a a co se naučíme, když nechám věci a lidi být, jací jsou? A jak nám jde odpustit sami sobě? 

Můžeme si vzít život? Kolik lidí někdy napadne, že by to na světě zabalili? Jak se vyrovnat s tím, že se zasebevraždil někdo, koho jsme znali? V čem je truchlení specifické? Co potřebujeme ošetřit u sebe sama, pokud jsme se ocitli v roli pozůstalých? Jak poznat, že někdo u tématu sebevraždy stojí blízko? Máme o ní mluvit otevřeně? Umíme zařídit, aby se druhý člověk nezasebevraždil?

Jak se stane, že sami sobě začneme ubližovat? Vnímají všichni lidé při sebeublížení to stejné? Může nám to přinášet úlevu? Jak zareagovat na dítě či někoho blízkého, když zjistíme nebo se nám svěří, že si ubližuje? Co pomáhá sebe sama dobrzdit, abychom si neublížili? Máme toto své chování přijmout nebo proměňovat? Jakou míru bezpečí chceme v našich běžných dnech žít?

Jak snášíme, když se věci dějí mimo řád? Jak reagujeme na tlak a nepředvídané situace? Jak si poradit se strachem a co vše se pod ním může skrývat? Máme náročným emocím čelit nebo si je dávkovat? Běžet nebo jít? A jak na sebe nezapomenout a o co se opřít, když se vše rozpadá?

Jaký kus cesty jsme ušli? Lišíme se od předchozí generace? Máme rozličný cit pro míru v jednotlivých rodinách? Co nás zpravidla nadzvedne? Čím je zaplaveno naše tělo ve chvíli vzteku? Mohou mít děti stálou dovednost sebe zvládnout? Je jejich záměrem naložit nám přes míru? Co když zavazíme sami sobě, situaci gradujeme vlastní zlostí? Máme dětem ukazovat, jakou děláme práci, než náš hněv opadne?