„Pojď už, jdeme domů!“ Řev. Nedostanete ho ze hřiště? „Broučku, pojď, už musíme jít.“ (Prosím, ať to aspoň jednou jde bez řevu.) Dítě si dál patlá bábovičku z bláta. Zářivě se na vás usměje. Hele, jak mi to jde! „Zlato, pojď, doma nás čeká oběd a pak se na chvilku vyspinkáš.“ Berete mu lopatičku. Nechce ji pustit a začíná natahovat. To se fakt nedá nikdy odejít v klidu?