Mozkovna

 Jméno Vladimír Beneš je již třetí generací synonymem pro špičkového neurochirurga. „Prostřední“ z jeho nositelů, který se oboru věnuje stejně jako jeho otec i syn, byl hostem narozeninového speciálu podcastu Mozkovna vysílaného během oslav pěti let INFO.CZ. Profesor Beneš vysvětluje že jakkoliv se vědecká část medicíny dá naučit, uměním je ovládnout individuální přístup k pacientovi. „Žádní dva pacienti nejsou stejní, pro jednoho je vhodné radioterapie, pro druhého operace. A tam vám ta exaktní věda nepomůže,“ vysvětluje Beneš s tím, že i ti nejlepší lékaři musí mít v sobě špetku pokory a respektu. „Není to o strachu, ale právě o respektu z toho, co děláte. Chirurg, který se nebojí, je nesmírně nebezpečný. Zároveň to musí být trochu rutina, protože jakmile je to dobrodružství, tak to v sobě má riziko, které nenese doktor, ale pacient,“ dodává Beneš. Jaký humor mají lékaři na operačním sále? Jak vypadá den neurochirurga? Poslechněte si celou epizodu. 

Na něco zapomenout – situace, kterou někdy zažil snad úplně každý. Jak vysvětluje trenérka paměti Dana Steinová, zhruba od dvaceti pěti let máme na určitou míru zapomínání právo. „Tou dobou je zhruba dokončen vývoj mozku, a pak už se jeho funkčnost bohužel začne nezadržitelně jen zhoršovat,“ říká Steinová v nové epizodě podcastu Mozkovna. „Proto je důležité začít s tréninkem paměti co nejdříve, nejlepší by bylo už v dětství. Nejen že nám to pomůže ve škole, ale jak se s věkem paměť zhoršuje, budeme mít tu výhodu, že to od počátku budeme umět kompenzovat,“ dodává.

Narození dítěte je radostnou událostí, nicméně přináší s sebou i mnoho situací náročných na psychiku matky. Psychiatr Antonín Šebela specializující se na perinatální duševní zdraví, tedy duševní zdraví matky od počátku těhotenství do jednoho roku věku dítěte, v nové epizodě podcastu Mozkovna vysvětluje, jak těmto situacím čelit. „Je problematické a stresující chtít po sobě hned po porodu být stoprocentní matkou. Obzvlášť když má žena za sebou komplikovaný porod, nebo se k ní v porodnici nechovali hezky. Já vždy říkám, že má před sebou šedesát let, co bude matkou, takže má i spoustu času, během kterého jí ta mateřská láska naskočí,“ říká Šebela.

Anorexie, bulimie nebo psychogenní přejídání – takzvané poruchy příjmu potravy mohou mít zničující dopady nejen na toho, kdo jimi trpí, ale i na jeho okolí. Podle psychiatričky Hany Papežové specializující se na léčbu poruch příjmu potravy hrozí propuknutí některé z forem onemocnění v každém věku a proto i prevenci bychom se měli věnovat i u dětí. „Prevence je zásadní částí naší práce. Snažíme se snížit rizikové faktory už u předškolních dětí a vštípit jim zdravé návyky. Co vás zachrání od poruch příjmů potravy je slušné sebevědomí a slušný způsob zvládání negativních emocí, plus dobré vztahy v rodině i s ostatními lidmi kolem vás,“ vysvětluje Papežová.

Známé pořekadlo říká, že jaký pán, takový pes. Podle veterinárního psychologa Alexandra Skácela v případě chování našich čtyřnohých mazlíčků není toto rčení ve skutečnosti daleko od pravdy. „Tak z osmdesáti až osmdesáti pěti procent skutečně platí, že za chováním psa stojí vzorce chování jeho majitele. Jaké štěně si vychováme, takového pak máme po zbytek života psa,“ říká Skácel v nové epizodě podcastu Mozkovna. Mozek psa a člověka se sice v mnoha ohledech liší, ale podle Skácela mají i něco společného. „Pes nemá druhou signální soustavu jako my lidé, nemůže tedy vymýšlet nějaké asociace nebo něco plánovat. Lidské a psí podvědomí také není stejné, ale je podobné. V obou případech tam jsou emoce a reflexy a ty má pes skutečně velmi podobné jako my,“ vysvětluje Skácel.

Sluch – jeden z pěti smyslů, který nám pomáhá nejen orientovat se v prostoru, ale hlavně má pro člověka nenahraditelnou funkci pro vnímání řeči a komunikaci jako takovou. Jak vysvětluje neurofyziolog profesor Josef Syka, slyšet začíná plod již v posledním trimestru těhotenství a s postupujícím věkem se nám sluch zhoršuje. „Je zajímavé, že zatímco u dětí víme, díky jakým genům se rodí neslyšící, proč už od třiceti let postupně ztrácíme sluch nevíme. Patrně se na tom bude podílet více genů, stále to intenzivně zkoumáme,“ vysvětluje Syka v nové epizodě podcastu Mozkovna. 

Dříve se označovala jako lehká mozková dysfunkce, nyní se užívá spíše termínu hyperkinetická porucha nebo zkratky ADHD (z anglického Attention Deficit Hyperactivity Disorder). Touto neurovývojovou poruchou trpí jak děti, tak dospělí. Podle klinického psychologa a psychoterapeuta Radka Ptáčka nicméně i někteří odborníci podléhají mýtu, že nic jako ADHD ve skutečnosti neexistuje. „Škodí to dětem, rodinám, školám i celé společnosti,“ říká Ptáček v nové epizodě podcastu Mozkovna.

Tourettův syndrom patří k těm neurologicko psychiatrickým onemocněním, která jsou pro okolí na první pohled nápadná, jelikož se vyznačuje jak pohybovými, tak zvukovými tiky. Podle neurologa a vedoucího Centra pro tiky a Tourettův syndrom kliniky INEP Ondřeje Fialy je pro osoby, které nemocí trpí, důležité svůj stav dobře znát, pochopit ho a umět o něm mluvit a informovat své okolí. „Je to složitá cesta brát nemoc jako součást sebe. Důležitý je i včasný záchyt a diagnostika, jelikož se tím dá dítě už v raném věku lépe nasměrovat a díky tomu zamezit jeho šikaně,“ vysvětluje Fiala.

Duševní onemocnění umí znesnadnit život stejně jako jakákoliv jiná nemoc, přesto je ale ve společnosti malé povědomí jak o své duševní zdraví pečovat, upozorňuje v nové epizodě podcastu Mozkovna spoluzakladatelka a ředitelka neziskové organizace Nevypusť duši, členka rady vlády pro duševní zdraví a absolventka oboru neurovědy na University of Nothingham Marie Salomonová. „Nevím jak vám, ale mně to jako malé nikdo neřekl, přitom jak si čistit zuby jsme se svědomitě učili. Přitom se o tom dá mluvit už ve školce – bavit se o emocích a vychovávat děti tak, aby se samy znaly a aby i věděly, kdy a jak mohou vyhledat pomoc,“ říká Salomonová.

Pulsující bolest hlavy, pocit na zvracení, přecitlivělost na světlo i hluk. Migrénou – neurologickým onemocněním, které život neohrožuje, ale může ho značně znepříjemnit – trpí až deset procent populace. Ač se poznání lékařů i možnosti léčby posouvají kupředu, stále na mnoho otázek týkajících se této nepříjemné choroby neznáme odpovědi. „Nevíme, proč u někoho něco migrénu vyvolá a u jiného ne. Víme, že migréna často bývá dědičná, ale nevíme, na jakých strukturách. Nevíme ani to, proč někdo, kdo k tomu má dědičné předpoklady, často sám migrénou vůbec netrpí. Kdybych to věděla, tak mám asi Nobelovu cenu,“ přiznává s nadsázkou neuroložka Jolana Marková, která se léčbou migrény zabývá.