O nás Češích je známo, že jsme ptákům věnovali vždycky velkou pozornost. Svědčí o tom ostatně i vysoká frekvence různých ptačích příjmení – spousta Čechů se jmenuje Holub, Vrána, Stehlík nebo Drozd. Jak se ale do češtiny slovo “pták” vůbec dostalo a co s ním má společného slovo puťka?
Slovo šumafuk je samozřejmě slovem nespisovným, ale zároveň je i celkem frekventované. V Českém národním korpusu, tedy v elektronické databázi českých textů, se vyskytuje více než tisíckrát. Kde se slovo vzalo a jak dlouho už ho v češtině používáme?
Japonská kultura byla v Evropě několikrát vyloženě módní a přišlo odtud i mnoho desítek slov. Tato slova, tedy japanismy, běžně užíváme i v dnešní češtině.
Zde, tady, tu a mnoho dalších výrazů v jednotlivých nárečích a všechna označují polohu v prostoru. V angličtině si přitom vystačí se slovem jediným. Pátrali jsme, proč tomu tak je.
Mezníkem, u kterého se mění gramatika, je skutečně číslovka pět. Tato hodnota byla pro naše předky skutečně hraniční, protože na jedné ruce, na onom nejstarším počitadle, je právě pět prstů.
Jazyk nejméně z poloviny slouží k vytváření a modelování našich mezilidských vztahů. Bez jazyka, bez povídání, bez komunikace bychom byli lidmi jenom napůl. Podívejme se na to, jaký význam mají při modelování aktuálních vztahů mezi lidmi zdrobněliny.
Velikonoce jsou svátky, které prostě nutně potřebujeme. Do těchto jarních dní, kterým jako by pořád něco chybělo, musí něco vstoupit. Ani nezáleží na tom, jestli se na Velikonoce díváme v kontextu křesťanském, nebo prostě lidovém, světském. Takovým hlavním smyslem Velikonoc je, že do světa přichází nový život, nová síla.