"Říkal jsem si, že budu Haubert. Ale to se nedá napodobit. Nikdy nebudeš Haubert," vzpomíná na svoje textařské začátky Oto Klempíř z J.A.R.

Potkali jsme se náhodou na vernisáži výstavy Pád Vladimira 518 v pražské DSC Gallery. Slovo dalo slovo a za pár dní jsme si dali sraz v sídle společnosti Ydeal, kde jeden z praotců tuzemského rapu, básník a performer Oto Klempíř dělá kreativního ředitele.

Řeč byla o svobodě, živém hraní i osobních tajemstvích, která pohánějí chod J.A.R. "Kdyby to vyšlo za rok a čtvrt, bylo by to super," říká Oto o plánech na novou desku, která nese pracovní název Jezus Kristus Neexistus.

"Návrhů na písně je asi padesát. Nejtěžší práce je ujednotit se v názoru. Jakmile se sjednotíme, už to jde jako po másle," zdůrazňuje, že zejména díky schopnosti vzájemně si ustoupit, jsou J.A.R. pořád tady. Během podcastu došlo i na ukázky nových textů, kterými Klempíř líčí na Romana Holého nášlapné miny v podobě nejednoznačných rýmů mimo formu.

"Nikdy nechci, aby to sklouzlo do jednostrannosti, že to pochopíš hned," popisuje svůj přístup k textování i o to, jak se k psaní vlastě dostal. "Říkal jsem si, že budu Haubert. Ale to se nedá napodobit. Nikdy nebudeš Haubert," podotýká oto Klempíř na adresu frontmana Visacího zámku, od kterého si kdysi J.A.R. vypůjčili základy textu Jakýpak vokolky.

"Živé hraní je možná větší závislost než heroin," ohlídl se na závěr našeho povídání za obdobím bez koncertů. "Čím déle abstinuješ, tím se horšíš, až upadáš někam dolů do ne-já, kde tě oslovují vnitřní běsi, o kterých si ani nevěděl."

A ti vnitřní démoni a strašáci, kteří přijdou pokaždé, když zavřeš oči, ti prosvištěli naším líným odpoledním rozhovorem také...