Autorka: Clara Zanga

Primabalerína Nikola Márová se v polovině prosince oficiálně rozloučila s diváky hlavní rolí v inscenaci Tramvaj do stanice Touha. V podcastu Průvodce tancem popsala, jak se v ten okamžik cítila, a prozradila, co jí pomohlo skloubit vrcholnou kariéru s péčí o syna. „Tereza Podařilová měla dva syny. To, že se vrátila po prvním i druhém těhotenství, mi dodávalo velkou sílu a odvahu,“ říká ve druhé epizodě šestidílné série Bez bariér.

Končící první sólistka mluvila o dělbě péče s partnerem, podpoře rodiny i tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky. Zmínila ale také, že za dnešní situace by se jí již hladký návrat pravděpodobně nepodařil. „Teď se jede na 250 procent a domluva tam není. Pokud žena nastoupí po mateřské, musí být v divadle od rána do večera, proto se jich vrací málo. Nedovedu si představit, jak bych to zvládla,“ přiznává. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana Návratová

Touto větou zahajuje Petr Veleta setkání se seniorkami a seniory v domovech důchodců. Už více než dvacet let sem přichází se svojí noblesou a srdečností, s odvahou ke kontaktu a citem pro nelehké fyzické i mentální problémy, aby vracel úsměv, probouzel radost, a dokonce vracel paměť. A to není málo. O tom, jak bývalý sólista baletu, taneční pedagog a choreograf vyměnil jeviště za společenské místnosti v domovech seniorů, jak vznikla spolupráce s Českou alzheimerovskou společností a Gerontologickým centrem v Praze a jaké jsou přínosy jeho taneční terapie si s Petrem Veletou povídáme v tomto díle série Tanec jako lék podcastu Průvodce tancem.

Autor: Josef Bartoš

V malé obci Komařice na Českobudějovicku vznikl před téměř deseti lety rezidenční dům REZI.DANCE. Jeho zakladatelkou je Markéta Málková, významná osobnost tamního kulturního života, české taneční scény a v současnosti také předsedkyně oborové organizace Vize tance. Ve druhém díle podcastové řady Regiony nezávisle jsme se bavili o procesu vzniku celého projektu, ale například i o tom, proč je provozování kultury v obci, která čítá pouhých 371 obyvatel, jednodušší: „Umění je tady vyloženě ‚hands on‘ – lidé se můžou s umělci setkat v hospodě, v krámu, popovídat si s nimi. Vztah si začínají umělci i diváci vytvářet společně.“

„Přenést nápad z velkého města nikdy nefunguje. Lidé musí vědět, kdo to dělá a proč to dělá. V tu chvíli je důležitá srdcařina,“ dodává Málková. Navíc poukazuje na další principy rezidenčního domu – ať už je to vnímání diváků jako aktivních článků tvorby, nebo záměrné uvádění představení mimo divadelní scény, přímo v přilehlé krajině. Málková také mluví o svém přání přivést tanec do obce k místním, protože „lidi se tu cítí bezpečně. A i ve chvíli, kdy tomu nebudou rozumět, prostě ví, kudy domů“.

autor: Clara Zanga

Chlapci mají na konzervatořích jiné podmínky, než dívky, a to mimo jiné kvůli jejich nižšímu zastoupení na tanečních školách, míní režisérka a choreografka Miřenka Čechová. “V kolektivu vzniká divná dynamika, kdy se s muži nakládá opatrně jako s princi, zatímco ženy musí splňovat náročná kritéria,” říká. Začíná nová šestidílná podcastová série Bez bariér, v níž novinářka Clara Zanga pátrá po linii nerovnosti a diverzity v tanci. 

Čechová se v podcastu dotkla také samotné podstaty klasického repertoáru, v němž je genderová nerovnost zakódovaná. “Otázkou je, zda není už dávno překonaný, zda potřebujeme příběhy o ženských obětech, které zachraňují silní hrdinové,” přemýšlí. Mluvila také o vlastní zkušenosti s tím, jak se prosazovala coby režisérka v této dominantně mužské profesi a o skloubení práce na nezávislé scéně s rodičovstvím. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích. 

Autorka: Jana Návratová

Novou podcastovou sérii Tanec jako lék, v níž se zaměřujeme na terapeutický potenciál tance, zahajujeme rozhovorem s choreografem Zdeňkem Prokešem, který do své bohaté umělecké praxe letos zařadil novou zkušenost. Nastudoval s vězeňstvem v Příbrami a ve Světlé nad Sázavou taneční verzi muzikálu West Side Story. Jednorázové červnové uvedení, k němuž vedla náročná mnohaměsíční cesta, viděla sice jen hrstka diváků, ale stopa toho počinu je hluboká a významná. Souvisí s konceptem tzv. restorativní justice, v němž vězeňský prostor hraje klíčovou roli. Tvorba, komunitní práce, individuální pozornost k osobám ve výkonu trestu může zásadně ovlivnit výsledky jejich nápravného pobytu. V recidivách trestné činnosti patří Česko bohužel na přední příčky v Evropě. I tanec, jak ukazuje náš podcast, může pomoci toto neblahé prvenství změnit.

Autor: Josef Bartoš

Novou podcastovou řadu Regiony nezávisle otevíráme rozhovorem s Janou Ryšlavou, zakladatelkou a ředitelkou festivalu MOVE FEST, který patří nejenom mezi stálice regionálního dění, ale také v minulém roce oslavil desáté narozeniny. Jana Ryšlavá práci na ostravském festivalu přirovnává k maratonskému běhu s potřebou sprinterských dovedností. Podle ní totiž nevybudujete takový festival jen tak. Akce podobného typu vyžaduje léta a léta tvrdé práce s neutuchajícím entuziasmem, musíte být ale také schopni řešit jakékoliv ad hoc záležitosti, a to od problémů s prodejem lístků přímo na místě až po práci s ambasadory různých demografických skupin.

Jana Ryšlavá zároveň tvrdí, že Ostrava zažívá velký rozkvět, který nastal po neúspěšné kandidatuře na evropské hlavní město kultury v roce 2015. Tehdy vznikly strategické dokumenty, které se užívají doteď a zajišťují proměnu ze silně industrializovaného města na kulturní a studentské centrum s vibrující atmosférou. Podle jejího názoru je nejtěžší zamezit odchodům z moravskoslezského regionu a nabídnout nejenom divákům, ale i kulturním pracovníkům festival, na který se budou rádi vracet: „Každý člen festivalového týmu si vybírá pracovní oblast tak, aby ho to nejvíce rozvíjelo, aby to byl směr, kterým on chce růst. Pak se nám to vrací zpět na té energii a kvalitě.“

Autorka: Clara Zanga

Místo v klasickém divadelním souboru získaly po dokončení konzervatoře jen dvě
z ročníku. Dnes šestadvacetiletá Kristýna Kmentová se přesto rozhodla soubor
Národního divadla Brno po několika letech opustit a vydat se vstříc nezávislé scéně
i vlastní tvorbě. „Začala jsem vnímat, že mi dává mentálně zabrat být baletkou.
Vnitřně mi neseděl výsledný produkt, který jsem před diváky donesla. Nechtěla jsem
být víla nebo princezna,“ říká v podcastu Průvodce tancem. Mluvila také o tom, jaké
pro ni jako pro čerstvou absolventku byly začátky v divadle, co ji překvapilo jako
tanečnici na volné noze a jak se dostala k choreografování pro juniorský soubor NdB.

Autorka: Jana Návratová

Podcast Druhá kariéra – to jsou rozhovory o tanci jako práci i vášni, o dalších vizích, a také
o bolesti a pocitu ztráty, ale hlavně o změnách. Tentokrát se Jana Návratová zapovídala
s tanečníkem a choreografem Lukášem Viltem, který se po covidu rozhodl odejít z jeviště
a dělat něco úplně jiného, totiž  – stát se manažerem. V covidové pandemii si vyzkoušel,
jaké to je postavit se do čela, komunikovat a řídit ostatní. S několika kolegy založil spolek
Kulturní sféra, který zastupoval individuální umělce a umělkyně působící v komerčním
kulturním sektoru. Tato zkušenost ho naučila, že je třeba být aktivní, zjišťovat si informace
a učit se. To se mu nyní hodí na pozici projektového a uměleckého manažera Nové Spirály
na Výstavišti Praha.

Autor: Josef Bartoš

Tma a světlo, noc a den, nepohoda a pohoda. Vše, co na tomto světě existuje, je třeba
vnímat ve svém kontextu a tím je i kontrast. Proto nelze vnímat duševní pohodu
samostatně, ale jako součást našeho života, jehož integrální částí je i nepohoda, říká
významný český mim, režisér a pedagog Radim Vizváry. V podcastové řadě Zdravá duše
jsme se společně zaměřili na well-being nejenom v osobním, ale i v pracovním životě.
Radim Vizváry například přiznává, že duševní nepohoda pro něj představuje aktivizační
sílu, která ho neustále žene vpřed a díky které může o pohodu usilovat. Je zároveň šéfem
souboru Nové scény Národního divadla známé pod názvem Laterna magika, a proto jsme
se zaměřili i na to, jak pečuje o well-being svých zaměstnanců.

Lenka Nahodilová působí v souboru Cirk La Putyka, její cesta k tanci však byla klikatá. Ačkoliv jej milovala odmala a od čtyř let navštěvovala studio Light Lenky Tretiagové, studovala nejprve výtvarný obor a později herectví na DAMU. Mimo jiné proto, že od okolí slýchala, že je to koníček, nikoliv práce. O tom, jak se etablovala v prostředí profesionálního tance, aniž by měla formální vzdělání, mluvila v podcastové řadě Mladá krev.

Do Cirku La Putyka se dostala náhodou díky tomu, že jí spolužačka z DAMU řekla o konkurzu. Nyní je Lenka spokojená, že se věnuje tomu, co ji naplňuje nejvíc. Někdy řeší nedostatky v taneční technice, které u sebe oproti kolegům pozoruje. “Vůbec jsem si neprošla klasickou taneční technikou, což je někdy znát. Občas taky necítím celé tělo. Někdy mi nepracujou ruce, jindy hlava,” reflektuje. Je jí ale jasné, že každá cesta má své klady i zápory. “Někdy sice řeším, že umím od všeho trochu a nic pořádně, na druhou stranu jsem ale ráda, že můžu dělat víc věcí,” říká.