Průvodce tancem

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje čtyřem pražským premiérám. Kintsugi Václava Kuneše z 420PEOPLE vychází z japonského umění opravy rozbité keramiky a podle Lucie Dercsényi stojí především na fyzických kvalitách a flexibilitě šestice tanečníků. Mnohem méně poetické praskliny zobrazuje Apartment24 Jose Bakera se souborem Lenka Vagnerová & Company. Jeden obyčejný večer partnerské dvojice se v něm opakuje znovu a znovu a malé odchylky podle Kristiny Soukupové postupně odhalují stereotyp a odcizení.

Skutečné doteky i ty, které už existují jen v paměti, zkoumá Point of Touch choreografky Alici Minar. Rozálii Andělovou zaujala práce s tělesnou pamětí i řada jednotlivých obrazů, jako celek ji ale inscenace o doteku paradoxně nechala poněkud chladnou. Prison Season uskupení Dočasná Company zase proměňuje ženskou věznici v „cukrkandlovou“ pohádkovou říši. Nezkušená vězeňkyně jako Popelka, klasický balet jako vězeňský dril. Clara Zanga inscenaci hodnotí jako mimořádně zdařilou a nápaditou, výhrady má jen k příliš doslovnému závěru.

Tématem epizody jsou nedávné změny dotačních podmínek Ministerstva kultury. Michaela Kessler se ve své glose v rubrice Úhel pohledu ptá, kdo bude po zpřísnění pravidel střetu zájmů rozhodovat o veřejné podpoře umění, když z komisí zmizí lidé s hlubokou znalostí oboru. Na podobnou otázku odpovídala v podcastu nyní již bývalá členka grantové komise pro profesionální taneční, pohybové a nonverbální umění – choreografka, režisérka a performerka Alena Pešková. Ta musela komisi opustit kvůli střetu zájmů, který upravená dotační pravidla přísně vymezují. K novému pravidlu vyslovuje jistou sepsi: „Je to krásná idea, ale dost nerealistická. Obsadit do komisí osoby bez jakéhokoliv, ať už autorského nebo manažerského střetu zájmů, znamená, že půjde o lidi, kteří se v tomto prostředí zkrátka nepohybují.“ Možné zaplnění komise osobami z příspěvkových organizací by podle jejího názoru přineslo jiné problémy. Pešková vychází z vlastních bohatých zkušeností z obou uměleckých sfér a říká, že obě mají úplně jiná pravidla i omezení. Epizoda je nyní k poslechu ve všech podcastových aplikacích.

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová nejprve vydává na MOVE Fest do Ostravy a Frýdku-Místku. Letošní ročník si za téma zvolil placebo a podle reportáže Terezy Cigánkové jeho dramaturgii ovládly site-specific projekty. Tančilo se na nádražích, v bývalém módním domě nebo v evangelickém kostele a v projektu Komín Elišky Brtnické vystoupaly akrobatky téměř čtyřicet metrů vysoko. Do úplně jiného světa zavádí diváky Tajemství měsíčního svitu Yany Reutovy určené divákům do šesti let a vytvořené s ohledem na děti na autistickém spektru. Lucie Štádlerová ve své recenzi oceňuje nenásilné zapojování publika, práci se smyslovými podněty i živou hudbu.

Podcast se vrací také k letošním Cenám Thálie. Giovanni Rotolo získal ocenění za titulní roli v Neumeierově Liliomovi, Anna Yeh z Národního divadla Brno za Giselle a Miřenka Čechová za výkon v inscenaci DVACETjedna. V rozhovoru Barbory Truksové Rotolo mluví o proměně svého hereckého přístupu, vážném zranění i snu o roli, kterou by jednou choreograf vytvořil přímo pro něj. Nové číslo Dance Context Journal se zase věnuje politiku v tanci: zastoupení žen ve vedení institucí, queer reprezentaci nebo mobilitě umělců a ekologické udržitelnosti. Politiku glosuje i Jana Návratová v sekci Úhel pohledu, kde kriticky komentuje novou Státní kulturní politiku, dotační výzvy ministerstva kultury a zařazení tradičního cirkusu do dotačního okruhu společně s tancem, nonverbálním divadlem a novým cirkusem.

Dne 13. října proběhla na HAMU mezinárodní konference Compassion, Acceptance and Mindfulness in Dance and Performing Arts (Laskavost, přijetí a všímavost v tanci a performativním umění), jíž se s příspěvkem zúčastnila i tanečnice a choreografka Martina Hajdyla Lacová. V rozhovoru vypráví o tom, jak psychická stránka ovlivňuje taneční výkon a profesní život nejen studentek a studentů tance. Také pro ni samotnou byla dříve výkonnost, virtuozita a dokazování tělesných schopností součástí posunu: „Měla jsem pocit, že vytváří mou hodnotu jako tanečnice, a to mi pak způsobovalo blok, rezistenci i neschopnost se posunout,“ přiznává v rozhovoru. Tuto fázi se jí ale povedlo překonat a teď je ráda, že se toto téma otevírá už u studujících, k čemuž sama přispívá. Epizoda je nyní k poslechu ve všech podcastových aplikacích.

V prvním díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem v sezóně 2026/2027 se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje zářijovým tanečním a pohybovým událostem. Laterna magika přispěla k oslavám nedožitých devadesátých narozenin Václava Havla premiérou Perpetuum Havel Radima Vizváryho a Petra Boháče, která vychází z Havlova libreta a sleduje sedm dní v životě politického vězně. Recenzentka Clara Zanga vyzdvihla výkon Romana Zotova-Mikshina a způsob, jakým inscenace zachytila monotónnost vězeňského života. Balet Národního divadla Brno uvedl Masku, poslední celovečerní inscenaci odcházejícího šéfa Mária Radačovského. Podle recenze Ivany Kloubkové ji zdobily precizní partnerská práce a živá interpretace Chopina a Liszta klavíristou Ivem Kahánkem.

Při příležitosti 150 let od narození dále v podcastu připomínáme Nikolaje Sergejeva, který po emigraci z Ruska přenesl na Západ materiály k více než dvaceti baletům carského repertoáru, čímž se zasloužil o jejich rozšíření. Obracíme se také za znovuotevřením Studia ALTA, které si k osmnáctým narozeninám po tříleté rekonstrukci bývalého Panského pivovaru v Libni nadělilo nový sál pro dvě stě diváků. Reportáž Veroniky Joškové Štefanovémapovala dopady nižší a nejisté veřejné podpory na český nový cirkus: Letní Letná musela omezit program a zrušit tradiční bezplatné zahájení, MOVE Fest Ostrava nemohl podpořit mladé tvůrce, Losers Cirque Company odložili nákladnou inscenaci a festival Žonglobalizace si po třetinovém propadu dotace nedovolila účast zahraničních hostů. 

Na reportáž o financování nového cirkusu navazuje rozhovor s výkonným ředitelem Cirku La Putyka a Jatek78 Ondřejem Vykoukalem. Cirk La Putyka patří k divácky úspěšným českým novocirkusovým souborům a sám jeho ředitel uvádí, že přibližně 80 % rozpočtu pokrývá z vlastní činnosti. V rozhovoru proto zaznívá otázka, co veřejné financování umožňuje dělat jinak. „Jedním ze základních přínosů dotace je to, že můžeme držet cenu vstupenky na relativně přijatelné úrovni. Pouze ze vstupného v současné výši bychom fungovat nemohli,“ odpovídá Vykoukal. Všichni tvůrci podle jeho názoru chodí do rizika, protože žádné projekty není možné plánovat jen několik měsíců dopředu. K tomu by ale v nejhorším případě mohlo dojít, odkazuje na letos ještě stále nevypsaný termín podání grantových žádostí ministerstva kultury. Epizoda je nyní k poslechu ve všech podcastových aplikacích.

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje červnovým událostem na české taneční a pohybové scéně. Soubor Tantehorse uvedl novinku S(t)IGMA režisérky Miřenky Čechové, která prostřednictvím dokumentárních metod zkoumá fenomén manosféry a proměny současné maskulinity. Recenzentka Clara Zanga oceňuje především schopnost inscenace ukázat mechanismy, jimiž se mladí muži mohou dostávat do prostředí internetových komunit založených na misogynii. Výsledkem druhého ročníku projektu DEKKA KICK-OFF byl komponovaný večer Distortion uvedený v ARŠE+. Tatiana Doležalová ve své recenzi vyzdvihuje zejména choreografii PARALLAX Alice Silné inspirovanou Havranem Edgara Allana Poea, která propojuje detektivní narativ s tématem zaznamenávání reality prostřednictvím fotografie. Také choreografie Nun-bit Elišky Nevoralové a Over the Rainbow İpek Özgen různými způsoby rozvíjejí motiv zkresleného vnímání reality.

Připomínáme rozhovor Zuzany Rafajové s choreografkou Janou Burkiewiczovou, která se stane novou porotkyní StarDance. Burkiewiczová v něm hovoří o vztahu současného tance a popkultury, o významu větší viditelnosti tanečního umění i o profesních snech spojených s velkými ansámblovými projekty. Další část podcastu se vrací k jubileu choreografky Martiny Hajdyly Lacové a ke knize Nikola Márová: Primabalerína, která mapuje kariéru jedné z nejvýraznějších českých baletních osobností posledních desetiletí.

Tematická část podcastu přináší rozhovor s choreografkou a studentkou HAMU Alicí Silnou, která v rámci projektu DEKKA KICK-OFF vytvořila choreografii PARALLAX. V rozhovoru mluví o vzniku díla, o zkušenosti s tvorbou v profesionálních podmínkách i o postavení začínajících choreografek a choreografů v současném českém tanečním prostředí. Na projektu oceňuje posun od minulého pilotního ročníku a hlavně možnost mít pevné technické a produkční zázemí. „Měla jsem pocit, že se můžu plně soustředit na proces a dotáhnout dílo – na rozdíl od školních choreografií – do konce tak, jak ho chci opravdu prezentovat,“ říká v rozhovoru. Epizoda je nyní k poslechu ve všech podcastových aplikacích.

V letošním roce si připomínáme 185. výročí od prvního uvedení romantického baletu Giselle. Tento klenot klasického repertoáru v choreografii Julese Perrota a Jeana Coralliho se stal synonymem doby, ve které vznikl a zároveň také jedním z nejhranějším baletních titulů. Příběh mladé venkovanky Giselle, která umře puknutím srdce z neopětované lásky a promění se ve vílu chránící svého milého dodnes láká diváckou pozornost. Co je na Giselle tak ojedinělého, že se uvádí i dvě století po své premiéře? Jak se její inscenování proměňuje v čase? A jaké to je tančit Giselle? To se dozvíte v dnešní epizodě podcastu Průvodce tancem v souvislostech.

 Nevíme sice, jak vypadala původní choreografie, zato se dochovalo libreto, partitura a dobová recenze. „Ten příběh je obrovsky silný. Ani nemusíte v životě zažít takovou lásku, ale ten příběh s vámi stejně rezonuje,“ tvrdí taneční historička Zuzana Rafajová. Zároveň dodává, že většina partů, které dnes považujeme za typické právě pro tento balet, v původní inscenaci určitě nebyla. Nikola Márová, bývalá první sólistka baletu Národního divadla, mluví mimo jiné o tom, že pro ni Giselle nebyla náročná po technické, ale zejména po herecké stránce. „Připadala jsem si na tak významnou hereckou roli mladá a životně nezkušená. Byl to pro mě oříšek na začátek kariéry,“ dodává, když popisuje své zážitky z Národního divadla.

Márová v podcastu dále vzpomíná na své první kroky coby studentky na taneční konzervatoři, které formovaly její budoucí pojetí titulní postavy: „Když byla Giselle v Národním divadle, ještě jsem studovala a shodou okolností primabalerína Hana Vláčilová byla moje pedagožka na scénickou praxi. Takže pro mě bylo něco nepopsatelného, když jsem se šla podívat na její představení a za dva dny na to ona mě učila ve škole. Neskutečně jsem ji obdivovala.” Taneční pedagog a dramaturg Václav Janeček upozorňuje, že příběh Giselle stále dojímá a má dramatický spád zejména kvůli zradě, která celý příběh rámuje. Mluví také o přípravách tohoto baletu v ostravském souboru a o tom, jak je důležité sledovat aktuální nastavení společnosti, „aby to zkrátka nebyla jenom rekonstrukce pro fajnšmejkry.“

V podcastu se ale také zmiňujeme o moderních a současných verzí Giselle. Nikola Márová prozradila, že jednu dobu byla její nejoblíbenější Giselle od Matse Eka, nicméně také jedním dechem upozorňuje, že nová pojetí musí být skutečně inteligentní, aby se nejednalo o pouhou změnu pro změnu. Rafajová pak dodává, že i historické rekonstrukce a interpretace mají své kouzlo: „Inscenace Ratmanského z roku 2019 je zřejmě nejvěrnější původní premiéře, protože pracoval s těmi nejstaršími materiály. Velmi úzce se drží původního libreta a původních charakterů, což je pro mě neskutečně osvěžující.“ Závěrem Rafajová také prozrazuje historické zajímavosti, jako například pojetí Giselle jako hravé puberťačky nebo víl coby mnohem větších „drsňaček“, než se jeví dnes. Celou epizodu si můžete poslechnout po přihlášení do svého profilu. 

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová věnuje květnovým událostem na české taneční a pohybové scéně. Balet Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl komponovaný večer Inside, který spojuje choreografie Jiřího Pokorného, Petra Zusky a Jiřího Kyliána. Recenzentka Barbora Trusková vyzdvihuje Zuskovu Sinfoniettu a Kyliánových Šest tanců, naopak novinka Jiřího Pokorného podle ní přes dobrou úroveň interpretů a promyšlenou vizuální stránku nerozvíjí svůj tematický potenciál. Rezidenční umělkyně Divadla PONEC Adriana Štefaňáková uvedla inscenaci Triptych: Genesis / Metamorphosis / 6'7. Clara Zanga ve svém textu chválí autorčinu schopnost s nadhledem reflektovat digitální zahlcení, sociální sítě a proměnu lidské pozornosti a choreografie podle ní představuje povedený autorský debut. Další recenze se věnuje romantickému baletu Giselle v nastudování Rodolfa Castellanose v Národním divadle Brno. Zuzana Rafajová popisuje dramaturgické a režijní problémy prvního jednání, oceňuje ale technickou kvalitu druhé části, především výkon dámského sboru víl.

V epizodě si připomínáme také čtyřicáté narozeniny první sólistky londýnského The Royal Ballet Natalie Osipové, informujeme o jmenování Bohumíry Eliášové novou vedoucí Katedry tance HAMU a vracíme se k debatě o dopadech letošních rozpočtových škrtů na fungování nezávislých tanečních souborů. V podcastu Průvodce tancem v souvislostech o něm hovořili Linda Svidró z Pražského komorního baletu a Václav Kuneš ze souboru 420PEOPLE.

Tematická část podcastu je věnována taneční improvizaci, či lépe řečeno okamžité kompozici, o níž hovoří performerka, pedagožka a vedoucí Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Misha Rais. Okamžitá kompozice má podle ní společenský a politický potenciál. „Vychází ze schopnosti naslouchat přítomnému okamžiku, sobě a ostatním, vnímat situaci a komponovat s tím, co vzniká. To nás může inspirovat v umění navázat dialog,“ říká v rozhovoru. Rais považuje okamžitou kompozici za demokratickou formu, která dokáže diváky i performery učit, jak nahlížet všechny složky představení ve vztahu k sobě navzájem. Rozhovor navazuje na mezinárodní sympozium Vnitřní řeč jako jevištní gesto v okamžité kompozici, které se uskuteční ve dnech 22.–26. června. Celou epizodu si můžete poslechnout ve všech podcastových aplikacích.

Když se letos na jaře ukázalo, že rozpočet Ministerstva kultury bude o 1,17 miliardy tenčí, než podle plánů předchozí vlády, brzy vyšlo najevo, že škrty dopadnou především na tak zvanou živou kulturu - tedy i nezávislé taneční soubory. Řada z nich se již dříve potýkala s finanční nestabilitou. Před rokem se kvůli snížení grantů ocitl v krizi Pražský komorní balet a podle umělecké šéfky tělesa Lindy Svidró funguje od té doby v režimu krizového managementu. „Kdybych byla skutečným ekonomem a vedla třeba pekárnu, od zítřka bych měla zavřít. My přesto slibujeme, že budeme dál hrát ve Vinohradském divadle i v regionech,“ říká v podcastu Průvodce tancem v souvislostech. 

Nastalá situace však na fungování souboru negativně dopadá. Už loni v červnu musel Pražský komorní balet propustit tanečníky ze stálých smluv a v současnosti je platí pouze za odvedenou práci. „Tím jsme ale ztratili ten luxus, že v uvozovkách přijdou do práce. Tanečníci se potřebují uživit, takže musí hledat jiné projekty a třeba se přestěhovat zpět k rodičům, protože si nemohou platit nájem v Praze,“ popisuje Svidró s tím, že letos od státu soubor dostal patnáct procent z požadované částky. Vysvětluje přitom, že investování do kultury není jen „házení peněz do černé díry“. To, že lidé večer vyrazí na představení, má často dopad i na jiné segmenty ekonomiky. 

Danou situaci musí řešit i umělecký šéf souboru 420PEOPLE Václav Kuneš, který přiznává, že ještě před měsícem byl s existenční kondicí souboru i tvůrčí atmosférou spokojen. „Teď je všechno jinak a je škoda, že se to řeší za pochodu po uplynutí třetiny sezóny,“ říká. Upozorňuje na absurdní požadavky, kdy musí grantové komisi předkládat čtyřletý plán a mít připravený název premiéry na rok 2030, ale přitom nezná svůj rozpočet na rok následující. I proto přemýšlí, jak soubor finančně stabilizovat. Ve hře je například omezení počtu představení, ale zato navýšení divácké kapacity na jednu reprízu. „Budeme také uvažovat o zdražení vstupného a soustředit se na sponzorování ze strany soukromého sektoru. Nejsme na to v Česku vůbec připravení, ale je to to, co nás čeká.“

Tanečník Jan Váňa, sólista kyjevského baletu českého původu, se navzdory ruské válečné agresi vrátil na své pracovní místo. Představení přerušují nálety, prodává se jen tolik lístků, jaká je kapacita improvizovaného divadelního krytu. Redukují se platy. Kolegové, kteří odešli na frontu, už všichni padli.

Realita angažmá v době války je drsná. Představení přerušují nálety, prodává se jen tolik lístků, jaká je kapacita improvizovaného divadelního krytu. Redukují se platy, kolegové, kteří odešli na frontu, už všichni padli. „Na válku si bohužel všichni zvykli,“ říká s trochu smutným úsměvem Váňa.

Zajímavým vyústěním jeho dlouholeté kariéry je fakt, že se dostal i k modernímu repertoáru. Z programu divadla se stáhli ruští autoři a na jejich místo nový šéf baletu nasadil modernu – Forsythea, Neumeiera, van Manena, Ratmanského… Je zvláštní se v daných okolnostech bavit o proměně repertoáru, ale stejně jako ostatní lidé na Ukrajině, i Jan Váňa se snaží žít co nejlepší život. Osobní i umělecký. Více se dozvíte v podcastu Jany Návratové.

V novém díle zpravodajského podcastu Průvodce tancem se redaktorka Natálie Bulvasová opět zaměřuje na aktuální premiéry i dění na české taneční a pohybové scéně. Balet Divadla F. X. Šaldy uvedl autorskou inscenaci Butterfly Effect choreografa Adama Sojky, která rozvíjí téma teorie chaosu a pomíjivosti okamžiku. Podle recenzentky Lucie Dercsényi inscenace svou intelektuální stránku rozšiřuje až na úkor srozumitelnosti, zároveň ale těží z interpretační kvality souboru. V Brně se v unikátním prostoru Vodojemů na Žlutém kopci představil taneční projekt Sinfonietta100 Martina Dvořáka. Propojuje Janáčkovu skladbu, která vznikla přesně před 100 lety, se současným tanečním i hudebním jazykem, čímž vytváří dialog mezi minulostí a současností.

V epizodě připomínáme také patnácté výročí jihlavského prostoru DIOD, který se za dobu své existence stal centrem nového cirkusu na Vysočině. Jeho ředitelka Kateřina Nikodýmová uvádí, že po pandemii dochází k návratu diváků, a to například díky vzdělávacímu projektu Cirkus do škol, který vedle nového publika podporuje i vznik komunity. Mluvíme také o jmenování Jiřího Bubeníčka politickým náměstkem ministra kultury pro oblast živé kultury za SPD. Bývalý první sólista Hamburg Ballett se bude nově podílet na vedení resortu, přičemž podle svých slov nepřichází kvůli politice, ale kvůli českému umění a kultuře.

Epizoda se obrací za 32. ročníkem České taneční platformy, který proběhl i přes nulovou dotaci od Ministerstva kultury. Reportáž Rozálie Andělové upozornila na paradoxní situaci: zatímco budoucnost platformy je nyní nejistá, letošní ročník v mnohém působil živěji než ten předchozí, hlavně díky smysluplnější dramaturgii i úpravě marketingové identity. Na dění navazujeme v rozhovoru s manažerkou České taneční platformy Evou Brunclíkovou a ředitelkou Tance Praha Yvonou Kreuzmannovou. Ptáme se, jak může platforma fungovat bez podpory Ministerstva kultury, jaké má dnes místo na české scéně a jak se jí daří podporovat mezinárodní export českého tance. Na otázku ohledně budoucnosti platformy odpovídají respondentky jednoznačně: letošní ročník se vydařil, v zahraničí má přehlídka silné jméno a zvedl se i zájem ze strany české odborné veřejnosti. Fungování je nyní zajištěno především díky čtyřleté podpoře Magistrátu hlavního města Prahy a grantu Státního fondu kultury. Celou epizodu si můžete poslechnout ve všech podcastových aplikacích.

Když americký herec Timothée Chalamet v březnu prohlásil, že balet a opera nikoho nezajímají, mnoho lidí tím nadzvedl ze židle. Jiní se ale začali ptát, zda přece jen neměl v něčem pravdu. Dokáže balet k divákům promlouvat současným jazykem a o aktuálních tématech? Proč jsou klasické soubory stále tak málo diverzitní a je jistý konzervatismus nutnou součástí baletní DNA? V podcastu Průvodce tancem v souvislostech o tom s redaktorkou Clarou Zanga diskutovala taneční vědkyně a publicistka Zuzana Rafajová. 

Rafajová předně připomíná, že Chalamet klasický tanec komentoval z amerického pohledu, kde tato umělecká forma nemá tak pevnou tradici jako v Evropě. „Oproti tomu v Česku je situace až absurdní. Devět souborů na desetimilionovou zemi je ojedinělá situace,“ glosuje. Vysvětluje ale, že velká dostupnost klasického tance má svou stinnou stránku – nedostačující rozpočty těles a s tím související ne vždy dostačující kvalita inscenací či špatné ohodnocení tanečníků.

Na otázku, zda klasický tanec dokáže držet krok s dobou, se dá dívat z mnoha úhlů pohledu. V době, kdy bojují v konkurenci sociálních sítí a další zábavy o pozornost konzumentů všechny formy umění, mohou právě opera a balet snadno propadnout dojmu, že ony jako staré formy umění již o své místo na scéně bojovat nemusí. „Ale i tradiční a konzervativní instituce si uvědomují, že je potřeba v tom jít divákům naproti,“ pozoruje Rafajová a zmiňuje, že přibývá třeba obsahu ze zákulisí pro sociální sítě. Proč se v baletu tak pomalu prosazuje tělesná a etnická diverzita? A může této umělecké formě paradoxně pomoci konzervativní obrat v současné politice?