Minule jsem tu mluvil o jedinečném, nekonjukturálním díle výtvarníka Jiřího Sozanského.

Malíře Frantu, vlastním jménem Františka Mertla, fotografy Jacqua Renoira a Pavla Brunclíka spojuje nejen přátelství a Provence, kde často pobývají.

Nový rok i letos započne klidně, jen málo lidí ho vůbec zaznamená, konzumace šumivých vín nepřekročí průměr, zábavná pyrotechnika o půlnoci nikoho nezraní.

Staré kostelní lavice jsou sestrojeny tak, aby v nich bylo pohodlnější klečet než sedět.

Občas je poučné se na zdánlivě běžné situace podívat cizím pohledem. Platí to určitě i o literárním průmyslu.

Oslavy třiceti roků svobody v naší zemi mi připomněly, že bych vlastně raději slavil třicet let návratu solidarity a ohledů k lidské důstojnosti. Pokud se to dvojí ovšem dá nějak změřit nebo zvážit a nakonec oslavovat. A došlo mi, že jsem pocit solidarity a důstojnosti prvně zažil v době, kdy jsem ta dvě slova vlastně ani nepoužíval, ba snad ani neznal. A mohl za to člověk, který třicet let po návratu svobody zůstává u nás v širším smyslu neznámý.

Hranici mezi Čechami a Bavorskem tvoří na Chebsku začasté potok nebo řeka.

Vím, že o Nabarveném ptáčeti se toho díky filmové adaptaci Václava Marhoula v poslední době napsalo a řeklo hodně.

Zná to snad každý, kdo někdy pořádal nějakou akci se vstupným.

Dny jsou teď tak krátké, že se mi při pomyšlení na ně zvedá žaludek.