Něco mi na té dívce přišlo zvláštní, ale v první chvíli jsem nepostřehl, co.

Otázka je to nekorektní. Obsahuje i předpokládanou odpověď. Jinak by nemohla být vůbec položena. Sám časový rozestup spíš nabízí odpověď zápornou.

Jel jsem z Bratislavy do Prahy. Po naší D1. Před Humpolcem přichází zúžení. Provoz houstne, přesto levý pruh ještě jede. Zůstávám v něm.

Co mám o sobě říct, když už všechno bylo řečeno. Jsem laboratoří literatury, a tak mě už všechna vzletná slova sevřela jako průhledný plastový plášť. Těžko budu konkurovat přirovnáním, že jsem jako blýskavá ryba, která vyskočila na střechu továrny, nebo jako dlouhé cigáro, které v noci vykouří měsíc v úplňku.

Blíží se 30. výročí začátku sametové revoluce. Rád bych se vrátil do těch časů a připomněl některé aktivity architektů v té vzrušené době.

První dva říjnové týdny v posledních letech obvykle trávím na Sardinii, tohoto času italského středomořského ostrova.

Češi milují zahradničení! Je to náš národní fenomén, vášeň, která se dědí z generace na generaci! Zkrátka: co Čech, to zahradník!

Pár hodin před napsáním této úvahy jsem navštívil uvedení překladu básní německé teoložky Dorothee Sölle, která by se tento podzim dožila devadesáti let.

To místo mezi Orlickými a Bystřickými horami jsem znala jen z fotografií a lákalo mě už léta.

Když Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění nazval Gustáva Husáka „prezidentem zapomnění“, pak tím přesně pojmenoval podstatu – chcete-li narativ – celého dvacetiletí tzv. normalizace.