Schůzky Tomáše Berana

Ben patří k nemnoha skutečným stálicím na scéně české komerční fotografie. Jeho neexhibující čistý styl spolu s citlivým odstupem od vlastního ega jsou logicky velmi vyhledávanými atributy. Ben pochází z filmařské rodiny a přes fakt, že natočil několik skvělých videoklipů, upsal se fotografii. A je to sakra dobře!

Kevin je jedním z nejlepších představitelů české dokumentární fotografie. Má slabost pro komunity na okraji společnosti, nicméně stejně tak lze v jeho snímcích vystopovat střípky pozitivních emocí ze života běžných lidí. Inicioval založení fotografického spolku VERUM PHOTO (Skutečná fotografie) a když se podíváte na některou z jeho esejí, hned pochopíte, že tento název naplňuje minimálně na 120%!

Témata Tomášových fotek jsou stejně zajímavá jako jejich zpracování a výprava. Leckdy provokativní barevné vizuály jsou často v kontrastu s příběhem, který ukrývají nebo jen naznačují. Sám Tomáš je skromný, až introvertní, o každém slovíčku odpovědně dumá. Jeho obrázky jsou však silné a extrovertní, ať už ty umělecké nebo komerční.

Tomáš je nejen vítěz Sony World Photography Awards nebo Czech Press Photo s jedinečným pohledem na svět, ale je i novinářem a skvělým člověkem. Všechny žánry fotografie dokáže vnímat v oborových i lidských souvislostech a především s laskavým nadhledem. Učit se od něj můžeme nejen jako od fotografa, ale i z jeho hmatatelně barevného nakažlivého optimismu. Koukněme se někdy na všechno z vršku, jako Tomáš!

Ač sám ikona tuzemské hudební scény, přichází český rockový Ježíš s pořadem Ikony Kamila Střihavky, ve kterém představuje své nejoblíbenější kolegy. Nejvíc mě zaujalo, že se do projektu vrhnul po hlavě, bez toho aby řešil finance nebo v které televizi sérii udá. Kdo se chce dozvědět něco o tom jak Kamil začínal, co dělal na vojně, jak prožíval devadesátky nebo jaký je jeho vztah k fotografii, má možnost v rekordně dlouhém povídání právě zde.

Gabriela je, bez jakéhokoli klišé, velmi nadaná slovenská dokumentaristka. Její kniha "MY" přináší realistickou a přesto poetickou sondu do vlastní rodiny. Hrana intimity je velmi ostrá, emoce sálají z každé fotografie a celá kolekce je prodchnuta až duchovním rozměrem. Povídali jsme si o tom jak mohou snímky vůbec vznikat, i jen tak o životě. Věřím, že o Gabriele ještě hodně uslyšíme.

Tereza z Davle fotografuje ženský akt. Tedy převážně, jelikož se věnuje i portrétu. Její fotky mě baví, Tereza totiž využívá historizující atributy a zpravidla fotí na film. V dnešní rychlé, instagramové době tak její obrázky dostávají času a trendům nepodléhající charakter, nehledě na vysokou míru estetiky a kultivovanosti. A krom toho všeho je Tereza velmi zajímavá a přitažlivá žena.

Vladimír pracoval patnáct let u komunálních služeb. Zkrátka živil se jako popelář. Zaujal mě nejen svým povoláním a fotografickým souborem, který v tomto prostředí vytvořil, ale i vnímavou, citlivou osobností a životními postoji. Je tak trochu renesančním člověkem, krom fotek se věnuje i poezii nebo natáčení pro Paměť národa. 

Vzhledem ke své povaze patří Martina k typu zdánlivě nenápadných legend naší módní (a modelingové) scény, ovšem o to silnější a trvalejší stopu v ní zanechává. Svoji krásu, inteligenci a přirozený šarm mnoho let nevyužívá jen před kamerou a na módním mole, ale především v práci v jejím nadačním fondu Pink Bubble. Ten se věnuje onkologicky nemocným dětem a teenagerům.

Přes fakt, že se Michael začal věnovat fotografii až ve svých 40 letech, obrátil svět humanistického dokumentu vzhůru nohama a záhy uspěl i na World Press Photo. Když se podíváte na některý z jeho hluboce lidských souborů, okamžitě pochopíte proč se tak stalo. Osobně Michaela řadím mezi nejtalentovanější tuzemské dokumentaristy, nehledě na fakt, že jde o milého, empatického člověka. Stojí nohama pevně na zemi a přesto se dokáže na svět dívat z nadhledu jako málokdo z nás.