Archiv Plus

V období komunistického režimu u nás, kdy byla země informačně důkladně uzavřena a cenzurně (s krátkou výjimkou let 1968 až 1969) sešněrována, představovaly zahraniční rozhlasové stanice, které vysílaly česky a slovensky, velmi důležité narušení tohoto informačního monopolu.

Alois Randa (Bohouš), František Diviš Bartoloměj Bouvard (Byli jednou dva písaři), Jiří Kroupa (Marečku, podejte mi pero!) – tyto a mnohé další dnes už klasické postavy, ztvárnil v době svého divadelního a filmového působení herec Jiří Sovák (1920–1980).

„Slovensko svým udatným bojem dokázalo věrnost rozhodné většiny slovenského lidu myšlence jednotné Československé republiky,“ řekl v srpnu 1945 na oslavách prvního výročí Slovenského národního povstání Edvard Beneš. Neříkal pravdu.

Normalizační léta přinesla televizním divákům seriály a televizní inscenace snad ze všech oblastí lidské činnosti. Nahlédli jsme pod pokličku našim inženýrům, zemědělcům, lékařům i celníkům.

Pokud bychom to, co se po 21. srpnu 1968 odehrávalo v ulicích Prahy a dalších velkých měst, nazvali bouřlivými protesty, pak události, které se odehrávaly na rozhlasových vlnách, byly bitvou.

Jiří Dienstbier, Sláva Volný a mnozí další byli 21. srpna 1968 u rozhlasového mikrofonu v Praze a jejich jména se vryla do paměti všem, kteří slyšeli státní hymnu doprovázenou střelbou z Vinohradské ulice.

V letech 1968 a 1969 byla československá cenzura – a nejenom ta v hudební oblasti – paralyzována. Texty řady písní reflektovaly současnost (tedy obrodný proces, okupaci a úplný počátek normalizace) způsobem, který byl v následujícím období v oficiální kultuře nemožný.

Autor toho nejlepšího z české meziválečné poezie, zároveň autor hluchých veršů z přelomu 40. a 50. let, přitakávajících dobové atmosféře třídního boje. Tím vším byl Konstantin Biebl.

Český antisemitismus měl různé podoby. Některé importované zvenčí, některé přežívající u nás. Vybrané nahrávky mapují tento fenomén od roku 1938 až po období normalizace.

Léto roku 1968 přineslo v Československu nebývalý závan svobody do sdělovacích prostředků. Otevřeně se psalo zejména o chybách uplynulých dvaceti let. I tak ale zůstávaly jistoty, o kterých se nepochybovalo: vítězný únor byl vítězný a přátelství se Sovětským svazem na věčné časy.