K letošnímu 115. výročí narození Františka Kriegela vyšla nejprve kniha Martina Gromana Kriegel: Voják a lékař komunismu a zároveň se objevil v kinech hraný film s názvem Muž, který stál v cestě režírovaný Petrem Nikolajevem i dokument režisérů Martina Slunečka a Miloslava Šmídmajera Sám proti Moskvě – a je to dobře. Charakter i osud tohoto muže je výjimečný a klade před nás otázku, na kterou si musíme odpovědět sami: Jakou cenu má život, když jednáme proti svému svědomí?

V hodině mezi psem a vlkem, do chvíle mezi procitnutím a řádným probuzením, se mi nevyžádaně vloudila dávno zasutá příhoda z dětství. Jde v ní o mého kamaráda Zdendu a jeho králíka Stříbrného nosíka. Pojmenoval ho po literární postavě Příběhů z Medové stráně a velice k němu přilnul.

Není jednoduché zanechat v tomto světě stopu. Ještě těžší je ale zanechat těch zřetelných stop řadu. Kráčet tak, aby každý další krok byl důležitý. Aby nebyl pouze opatrným našlápnutím, ale aby nebyl ani přešlapem, vybočením z řady.

Před šesti lety touhle dobou se v hospodách čerstvě nesmělo kouřit. Pro lidi jako já to byla neuvěřitelná úleva. Jsem celoživotní nekuřák – měla jsem ohromné štěstí. Když jsem se v nějakých devíti letech pokoušela naučit šlukovat, načapal mě tatínek a rozmluvil mi to gumovou hadicí.

O nepříjemnostech píšu a mluvím nerad. Ta, o které se teď zmíním, mě ale zasáhla. Už když zážitek byl čerstvý, věděl jsem, že se o něj s vámi podělím. Šel jsem si k pekařskému stánku v mezipatře obchoďáku cestou do garáže pro chleba. Mají tam takový, co já rád, s pevnou hodně popraskanou tmavou kůrkou.

Naše chalupa se nachází ve vesnici Rozkoš, kde svého času fungoval jediný poskytovatel internetových služeb – modrá.cz. Jednoho dne dorazím na víkend, hodím se do plavek a jdu projet maily. Internet nejde, volám tedy modrou, ozve se pan Timur.

Byla jsem na filmovém festivalu v Cannes. Pršelo, ale pak se udělalo hezky. Bylo to hektické, ale pak měl člověk dobrý pocit z udělané práce. Bylo hodně filmů, ale pak měl člověk radost, že se tolikrát propadal do různých světů. Pokud chodil často na filmy.

Francouzskému publiku se pranic nelíbilo, že ukrajinská tenistka nepodala ruku soupeřce ze sousedního Běloruska. Podání ruky po zápase je rutinní formalita, je to sportovní gesto. Naproti tomu nepodat ruku bylo v daném případě gesto politické.

Na louce u dědovy chalupy vykvetly dva vstavače. Byly to „jen“ vstavače kukačky, před půl stoletím celkem běžné (i když dnes se v Česku staly vzácností). Byly to ovšem orchideje, a tak na mou dětskou dušičku zapůsobily. Chodila jsem je obdivovat několikrát denně a, i když jsem to tenkrát nevěděla, bylo to jako chodit do chrámu.

V poslední době si vychutnávám malé soukromé povyražení. Sleduji, kolik dnešních věhlasných novinářů a komentátorů brnká na strunu stáří. Týká se to mužů stejně jako žen. Vedou řeči typu v mém věku tohle nebo v mém věku tamto. Jsou to takové ty sladkokyselé vtípky s pestrým pozadím. Já nejsem tak starý, jak vypadám, skrývá se za těmi slovy. Nebo: my veteráni jsme na tom tak dobře, že se nemusíme o věku bát mluvit.