V poslední době si vychutnávám malé soukromé povyražení. Sleduji, kolik dnešních věhlasných novinářů a komentátorů brnká na strunu stáří. Týká se to mužů stejně jako žen. Vedou řeči typu v mém věku tohle nebo v mém věku tamto. Jsou to takové ty sladkokyselé vtípky s pestrým pozadím. Já nejsem tak starý, jak vypadám, skrývá se za těmi slovy. Nebo: my veteráni jsme na tom tak dobře, že se nemusíme o věku bát mluvit.

Na chalupě je krásně. Po smrti babičky jsem nechala všechno při starém. Ani obrázek s nápisem „Žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí“ jsem nevyměnila za svůj poťouchlý se sloganem „Kdo lže, ten tiskne“. Chtěla jsem zachovat ten kouzelný svět, kterým každá věc rezonuje a působí jako magická paměť místa.

Prožili spolu 55 let, vychovali čtyři dcery a mají šest vnoučat. Jsou z Montevidea ve státě Uruguay. „Byl to prcek,“ směje se Cristina, „ale líbil se mi“. Carlos nehne brvou, je klidný a uzavřený. Pracoval jako oftalmolog. Každé ráno cvičí, v 87 letech je pořád ohebný. Cristina si nepamatuje, že by mu někdy řekla, že ho miluje, ale nikdy nespala s jiným mužem.

Naproti budově Svobodné Evropy v Mnichově byl tenisový klub, v jehož restauraci jsme sedávali s Karlem Krylem a u piva řešili politiku. Občas v té debatě formou monologu pokračuji dodnes. Nahromadilo se toho za ta léta tolik, čeho byl Karel ušetřen!

Občas se mi stane, že vydám nějakou knížku a lidi se mi začnou ozývat, že je to zaručeně o nich. Nejlepší varianta samozřejmě nastane, když si jsou takoví čtenáři dobře vědomi, že to není o nich, jen se s příběhem ztotožňují a mají radost, že někdo napsal právě o tom, co i oni zažili a mohli by o tom jistě napsat taky, kdyby si na to udělali čas.

Na webu jsem před nějakou dobou viděl milé video. Ano, neprojevila se vada sluchu, nejste obětí zvukového klamu – i milá videa se na webu zveřejňují. Byl to záznam akce hasičů, kteří na zdvihací plošině zachraňovali kavku. Uvázla křídlem do ochranné sítě okapu. Jiná kavka se jí dokonce marně pokoušela pomoci.

Kdo kdy neměl trému? Tu největší mívají paradoxně ti, kteří k tomu nemají žádný objektivní důvod. Vzpomínám si, jak se basista Mejla Hlavsa vždycky před začátkem koncertu schovával za reprobednou a doufal, že se něco stane a koncert se zruší.

Nejspíš klimaaktivisté sdružení v hnutí Poslední generace dospěli k závěru, že každopáteční demonstrace za klimaticky příznivou budoucnost, Friday for Future, pořádané v minulých letech bezmála po celém světě, k ničemu nevedly. Rozhodujícím politikům přišly spíš jako dětské hry. Pozornost jim příliš nevěnovali, naopak pokračovali ve své liknavosti v reakci na klimatickou hrozbu. Aktivisté se rozhodli, že přitvrdí.

Přišlo to, co se předpokládalo už před čtyřiceti lety: lidé se začali bát umělé inteligence, kterou sami vymysleli. Proto také tisícovka více či méně vlivných vědců a podnikatelů světa od Elona Muska po Stuarta Russella vyzývá k přerušení výzkumu umělé inteligence, abychom si jako lidstvo udělali jasno v tom, jak tento přelomový vynález užívat, tedy jak ho regulovat a kontrolovat.

„Kamiony na dálnicích by měli zakázat!“ rozčiluje se pravidelně hned několik mých známých. „Anebo jim aspoň nařídit jet v tom nejpravějším pruhu a každé vychýlení z něj krutě pokutovat. Tobě snad nevadí, že se furt předjíždějí – jedno monstrum pomalejší než druhý – a zablokujou celou dálnici? Musíš za nima jet omezenou rychlostí třeba několik kilometrů.“