… a proč lidé s dětským traumatem znovu a znovu končí u toxických partnerů

V téhle epizodě odhalíme něco, co většina lidí vůbec netuší — partnera si nevybírá naše vědomá mysl. Partnera si vybírá náš nervový systém.

Budeme si povídat o tom, jak hluboké a staré vzorce z dětství — i ty bolestné — může tělo dodnes mylně vyhodnocovat jako přitahující, „osudové“ nebo dokonce jako lásku. A proč nás to pak vede zpět ke stejným typům lidí, stejným emocím a stejným bolestem.

Ukážeme si, proč výběr partnera neurčuje logika, ale autonomní nervový systém, který reaguje na to, co je známé, ne na to, co je zdravé.

• ​ Proč nás nepřitahuje zdravý člověk, ale „známý pocit“— i když byl v dětství spojený s bolestí, odmítnutím nebo chaosem.
• ​ Proč se nervový systém snaží „opravit“ nedokončený příběh z dětství— a proč nás to nutí znovu vstupovat do podobných vztahů.
• ​ Proč jsou toxické vztahy jako opakované scény stejného filmu

— jen v jiných kulisách a s jiným člověkem.

• ​ Proč se děti nedokážou samy regulovat— a co to dělá s dospělým, který se místo cítění naučil jen přežívat.
• ​ Jak se to později projeví ve vztazích— potíže s bezpečím, strach z opuštění, přecitlivělost, emoční chaos.

🧠 Mozek často trauma zapomene.🫀 Ale tělo ne.

V další části vysvětlím, proč některé spouštěče vyvolají extrémní reakci, i když „nedávají smysl“. Dotkneme se témat jako:

• ​ hyperaktivní amygdala• zvýšené ohrožení• tělesná paměť, která reaguje dřív, než pochopíme, co se děje

💎 přitažlivost není náhoda💎 nervový systém vyhledává „známé“💎 emocionální dehydratace vede k výběru nedostatku

📚 Zdroje:

• ​ Bessel van der Kolk — The Body Keeps the Score​ Ilene Smith — Moving Beyond Trauma

pokud vás tohle téma zajímá, sledujte podcast dál.

V dalších epizodách půjdeme ještě mnohem hlouběji a dál…

☕️ A teď…

Dejte si kafe, pohodlně se usaďte a pojďme na to :)