Eliška Fořtíková si z útlého dětství pamatuje málo. Jako skoro každému jí z období do čtyř let zůstaly matné obrazy, drobné výjevy: jde po schodech, drží otce za ruku, dívá se na vlaky berlínského metra. Dodnes opečovává plyšovou opičku, kterou jí otec přinesl do porodnice. První čtyři roky, které do značné míry předurčily její život, zná z vyprávění. V jejím příběhu jsou mezery, prázdná místa.