Bulharsko je země, kterou znovu začínáme objevovat po desetiletích, kdy jsme někdejší své oblíbené letovisko přehlíželi. To nynější objevování však není jenom turistické, je i historické či vědecké, jak ostatně doloží host dvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových. Literární historik Jakub Mikulecký je totiž autorem dosud jediné koncepčně ucelené monografie o bulharské neoficiální literatuře z doby socialismu. Literární disent patří rovněž k českým dějinám, je to příběh aspoň v základních konturách všeobecně známý. Ale jak fungoval v jiných podmínkách? Obzvláště v podmínkách země, která svůj socialismus budovala jako věrnou kopii sovětského a nepřipouštěla odchylky, dokonce ani když byla v Moskvě vyhlášena perestrojka. Nejen o tom je nová epizoda Hejslovanů. 

Na začátku si vysvětlíme, proč starší generace Bulharů a Bulharek cítí sympatie k Čechům a Slovákům. Přestože socialistické Bulharsko bylo od čtyřicátých let 20. století budováno jako kopie Sovětského svazu, přestože se bulharští političtí lídři, především generální tajemník bulharské komunistické strany Todor Živkov, neodvažovali vytvářet vlastní politiku (a drželi se tvrdé sovětské linie, i když v SSSR začínaly Gorbačovovy reformy) a přestože tak v zemi na rozdíl od jiných sovětských satelitů nikdy nedošlo ani k pokusu o demokratizaci či převrat, byla částí bulharské společnosti sovětská okupace Československa vnímána jako nespravedlnost a Čechoslováci jako hrdinové a oběť. Tato emoce v pamětnících zůstává, zatímco mládež už k nám silnější pouto necítí.

Bulharské moderní dějiny jsou mimo jiné dějiny monarchistické: a nikoli nezajímavé, vždyť poslední bulharský car Simenon II. se po pádu komunismu vrátil do rodné země ze španělského exilu a v roce 2001 se jako Simeon Sakskoburggotski stal bulharským premiérem, což je kariérně světový politický unikát. Ale bulharské dějiny jsou rovněž dějiny země, která se za druhé světové války přiklonila k nacistickému Německu a fašistické Itálii, protože v tomto spojenectví cítila naději, že by mohla realizovat svůj národní ideál Velkého Bulharska: státu, jemuž by přináležela také území Makedonie, Thrákie, Dobrudži a východních oblastí Srbska v okolí města Pirot. Ostatně jde o téma dodnes živé, protože bulharským traumatem je neuillyská smlouva z roku 1919, po níž Bulharsko muselo postoupit mnohá území, na něž si činilo historický nárok, okolním státům.

Jakub Mikulecký vysvětlí, proč Bulharsko zůstávalo „chvostem Evropy“, který Západ poněkud přehlížel a nechával ho zcela ve sféře vlivu sovětského Ruska. Dozvíme se, jak vypadal bulharský exil, jenž měl několik proudů včetně monarchistického a silného anarchistického, čímž je ojedinělý. Stejně jako je v evropských dějinách osmdesátých let výjimečné, co tehdy vrcholilo právě v Bulharsku: totiž „obrodné procesy“ neboli násilná asimilační politika, která měla za cíl udělat z bulharských Turků Bulhary. Represivní složky státu nutily Turky přejmenovat se a přijmout bulharská jména, což je konkrétní doklad, že socialistický režim v Bulharsku korodoval a stále víc propadal národovectví. Ani tato kapitola pověsti Bulharska na Západě tehdy neprospěla. 

V druhé půli se diskuse přesune k literárním a literárněhistorickým otázkám. Sourozenci se svým hostem vytyčí termínové pole a vysvětlí, co je literatura šuplíková, samizdatová a co konfiskovaná a zda ji známe z českého prostředí. Pak dojde na úlohu vědeckofantastické literatury v neoficiální literatuře a na překlady světové literatury do bulharštiny. V Bulharsku totiž nezřídka vycházely texty, které v češtině v té době vyjít nemohly, na kterých však bulharský režim chtěl ukázat, že i na Západě jsou autoři kritičtí ke kapitalismu (například beatnici). Samostatnou kapitolou je takzvaná „bulharská literární palachiáda“ aneb texty, jež reagovaly na upálení Jana Palacha a jež sice vznikaly bezprostředně po činu českého studenta, avšak ke čtenářům se dostaly až po roce 1989.