Češi na sebe rádi a s gustem zahlížejí a hodnotí sami sebe velmi kriticky. Kdy jindy než na Vánoce si proto připomenout, že jiní nás mohou vidět pozitivně, mít nás rádi a obdivovat se nám. Proč vlastně? Obzvlášť pozoruhodné je takové hodnocení, když nás má rád někdo, kdo ani není migrant a kdo sem pravidelně několikrát za rok přijíždí ze zahraničí jenom a právě proto, že nás má rád. K takovým lidem patří Lužičtí Srbové, náš nejbližší národ. O lásce k Čechům a Moravanům hovoří bratři Lukáš a Jakub Novosadovi v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované s ředitelem střední školy v obci Slepé, s hasičem, náčelníkem lužickosrbského Sokola i velkým sportovcem Janem Hrjehorjem (neboli, jak sám říká, česky Honzou Řehořem).Ten bratrům vysvětlí, že národní obrození u našich sousedů vlastně není u konce, čehož dokladem je to, že intenzivně usiluje převzít z češtiny do lužické srbštiny některá slova, aby ji obohatil, zjednodušil, zbavoval německého vlivu a dále poslovanšťoval. „Moc se mi líbí, že při přímém přenosu sportovního vysílání říkáte, že je to živě. Nebo když ztlumíte telefon, říkáte, že si dáváte letadlo. To musím prosadit. Nebo běžky, protože lužickosrbsky jsou názvy těchto lyží nemožně dlouhé.“ Zato najít, zda lužická srbština nějak obohatila češtinu, se ukazuje být složité. „Možná by to mohl být poliwanc,“ říká Jan. „Jenže to je typ koláče, který u nás nemáme, takže bychom se napřed museli naučit ten koláč,“ podotýká Lukáš.Proč nás Jan má rád? „Protože všichni mí čeští přátelé jsou jako slunečnice. Všichni jste dobrotiví, všichni jste pokorní.“ Lukáše toto hodnocení překvapí, naopak Jakub mu přitaká: „To jsem rád, že tohle slyším, a zároveň nerad, protože když chci Čechy přiblížit balkánským Slovanům, tak nevím, jak to přeložit. V našem smyslu jižní slovanské jazyky pokoru nemají a nepoužívají, to slovo tam zní jako ponížení, ne jako chvála, natož jako něco kladného.“V další části Jan Hrjehor přibližuje svoje české zážitky s českými biatlonovými reprezentanty či vyjasňuje rozdíl mezi českou a moravskou povahou, což Lukáš k nelibosti Jakuba a režiséra pořadu Ondřeje Markuse Zemana poněkud rozporuje. (Zřejmě marně.) Na závěr epizody Lukáš s Janem přesvědčují Jakuba, kdysi schopného fotbalistu, že by stálo za to podpořit Lužické Srby v jejich národním vývoji a naučit je sport, v kterém by se nehlídce na Němce mohli stát světovou špičkou, přestože zatím tento sport vůbec neznají – a to je nohejbal. Aneb konečně podcast, který nezůstává u slov a neváhá vydat se do akce.