O padesátých letech minulého století si dnes vyprávíme jako o době, kdy jsme trpěli pod útlakem komunistického režimu a kdy byly na základě vykonstruovaných politických procesů zavražděny stovky nevinných lidí. Málo už ale mluvíme o tom, že nemalá část Čechů vládu komunistů vítala a že naši předci hromadně podpisovali petice žádající smrt zrádců. Nakonec počet členů KSČ vzrostl v letech 1948 a 49 na 2,3 – 2,5 milionu osob. Po čistkách v padesátých letech sice klesl na 1,4 mil., ale již v roce 1960 měla KSČ 1,6 mil členů. V poměru na počet obyvatel a v porovnání s okolními zeměmi to není úplně malé číslo. 

Řada Čechů upřímně věřila, že socialismus je nejspravedlivější společenský řád, což se projevilo masovou podporou Košického vládního programu a znárodňování. Češi jako plebejský národ měl k rovnostářství blízko, většina kulturních elit (Voskovec a Werich) byla levicová, i Masarykův liberalismus byl v podstatě levicový, komunistická strana byla silná už mezi válkami. 

Část občanů si komunisté nepokrytě koupili, nakonec dělníci, kteří za války pracovali pro Hitlera, se zachovali opět pragmaticky a minimálně navenek se ztotožňovali s novým režimem. Stát je zahrnul řadou výhod, například již od ledna 1949 fungoval systém zásobování preferující dělnickou třídu, naopak takzvaně kapitalistické živly byly tvrdě omezovány. 

Svoji roli sehrál i obdiv k Sovětskému svazu. Na rozdíl od Polska nebo Maďarska byla v Čechách Rudá armáda chápana jako osvoboditelka. Podporu režimu nezměnila ani masivní propagandistická akce VETO, která se zrodila v Rádiu Svobodná Evropa a na které se podílel i známý novinář Ferdinand Peroutka. Během roku 1954 se takřka každý den snášely na Čechy milióny letáků, které přinášely balóny ze západního Německa a které měly ve svém důsledku vyvolat masové povstání. Zatímco Němci se vzbouřili v roce 1953 a Poláci a Maďaři v roce 1956, v Češi dál poslušně budovali socialismus. 

Více o chování většiny českého národa během 50. let v nejnovějším díle podcastu „Minulost není historie“.