V českých zemích bylo na základě Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky odsouzeno k smrti za válečné zločiny a kolaboraci s nacisty 723 lidí a z toho jich bylo 686 také popraveno. Pro srovnání, ve Francii, která měla čtyřikrát více obyvatel, bylo odsouzeno k smrti přes sem tisíc lidí, ale skutečně popraveno jen necelých osm set.

České retribuční soudy tedy poslaly v přepočtu na jednoho obyvatele zcela evidentně na smrt více obžalovaných než kterýkoli jiný stát Evropy. Výjimkou je jen Bulharsko, kde stalinistický režim zlikvidoval tisíce lidí ještě dříve, než válka skončila. Třeba v Holandsku bylo vyneseno 138 rozsudků smrti, ale jen 36 lidí bylo popraveno. 

Možná ale ještě horší, než retribuční soudy, byla divoká „národní očista“ bezprostředně po skončení války.

V jarních a letních měsících roku 1945 v českých zemích vrcholila brutalita, která byla vydávána za spravedlivou a spontánní odplatu za válečná příkoří.

Ovšem tato „očista“ od podezřelých válečných zločinců a kolaborantů byla vymyšlena a podněcována z Londýna a Moskvy. Prezident Beneš a jeho exilová vláda slibovali více než jen strašlivou pomstu Němcům a přísnou spravedlnost pro české kolaboranty. Divoká retribuce proto nebyla jen spontánní explozí nenávisti. Exiloví politici si ji vědomě přáli, plánovali a nechali jí volný průchod, protože doufali, že kruté násilí přinutí sudetské Němce uprchnout ze země z vlastní vůle, což by významně redukovalo jejich počty pro následující organizovaný odsun.  Ve jménu hlavy státu Drtina žádal domácí odboj, aby vzal věci do svých rukou: „Bude však záležet na Vás doma, aby Němci byli zatlačeni a vytlačeni co nejvíce a co nejdále. S tím se tu počítá, že to hlavní bude doma nakonec a že to bude krvavé, a ne procházka po Václavském náměstí jako roku osmnáct.“  

Pavel Tigrid to tehdy komentoval velice přesně: „Ta „revoluční odveta“ se nedostavila „nezadržitelně“, ale byla pečlivě promyšlena, rozpracována a importována z Moskvy novými poválečnými vládci a nadekretována shora nikým nezvolenou mocenskou špičkou, která se nikoho na nic neptala, rozhodně ne toho českého lidu, jehož na každém kroku vzývala a oslavovala. A ten si nakonec řekl – když tak páni pískají, proč bychom si nezatančili.“