Humanitní vědy dosloužily, jsou neužitečné, navíc škodlivé, protože jsou ideologicky homogenní a vychýlené jedním ideologickým směrem. To jsou základní námitky, které jim – a v přeneseném smyslu i humanitním vědcům – adresují někteří politici, novináři, část veřejnosti. Humanitní vědy se skutečně v krizi zdají být, třeba již proto, že přinejmenším v západním světě klesají dramaticky počty. Stále častěji se navíc ozývají i výrazní a světově uznávaní akademici, ať už americký psycholog Jonathan Haidt, kanadských psycholog a filozof Steven Pinker nebo francouzský politolog Olivier Roy a německý filozof Ingolf Dalferth, kteří potvrzují, že humanitní vědy nejsou v dobré kondici. Tomu je třeba věnovat pozornost již proto, že tyto vědy jsou stěžejní. Jsou – či mají být – prostorem pro reflexi společnosti, ale rovněž uchovávají prostor pro to, aby se kultivovalo vědění o výjimečných dílech a myslitelích. Díky tomu zůstávají tato díla živá. Poznání těchto minulých děl člověku umožňuje získat odstup od přítomností, a tím jí lépe rozumět, a především nebýt jejím ideovým vězněm. Nelze však opomenout ani to, že velká literatura tradičně kultivuje člověka samého, a umožňuje, jak poznamenává George Steiner, návrat k našemu lepšímu já. Umožňuje, nezaručuje.