Poslušnost platila tradičně za ctnost, nejen náboženskou, ale i intelektuální. Být disciplinovaný se většina z nás učí tím, že nejprve poslouchá druhé, teprve poté se naučí poslouchat sebe sama. Ostatně i osobní autonomii, tuto nejvyšší moderní ctnost, chápe Immanuel Kant jako schopnost být poslušen mravnímu imperativu, svému lepšímu já, dát mu přednost před svým nejmilovanějším já, jinými slovy před sobectvím.

Na poslušnosti stála i moderní idea univerzity: student se měl stávat vzdělaným tím, že následuje předobraz svého učitele. Ideoví otcové moderní univerzity, jejichž spisy zakládaly západní univerzity mnohdy hovoří o tom, že vzdělání stojí na „násilí“ či „omezování“.           

V průběhu dvacátého století se poslušnost pro někoho stala ctností spornou, nezřídka kdy byla zahrnuta výsměchem i odsudky. Odkaz na poslušnost nacistům je snad laciný, ale ne neefektivní způsob, jak původní ctnost znemožnit. Je faktem, že se mnozí nacisté na poslušnost odvolávali. Proslul zvláště Adolf Eichmann.

Pojem poslušnosti dále zpochybnily i tzv. testy lidskosti, které navazovaly na zděšení z konformismu moderních vzdělaných společností. Mezi tyto testy bývá řazen Milgramův i Zimbardův experiment. Philip Zimbardo, jeden z nejvlivnějších sociálních psychologů druhé poloviny dvacátého století, se poslušností zabývá i na pozadí druhé světové války. Spíše než že by poslušnost odmítl, nabízí novou interpretaci Kantova pojetí. Ve Stanfordském experimentu i svých studiích k vandalismu ukázal, jak snadno podléháme situačním podmínkám i autoritám a jak snadno se dopouštíme zlých činů.Vysmívat se poslušnosti přesto není cesta. Jedině díky ní si budujeme disciplínu, která je základem dobra i naplněného života. Nedisciplinovanost ústí v rozplizlost, která je nezřídka kdy souznačná se zoufalstvím. Zimbardo to zvláště ve svém pozdním díle sleduje na mladých lidech v tzv. post-disciplinární společnosti. Tradiční hierarchické vztahy dítěte a rodiče, žáka a učitele, studenta a profesora jsme redefinovaly na vztahy partnerské, ne-li „parťácké“. Tuto redefinici považujeme ne zřídkakdy za ctnost, za znamení vlastní velkorysosti. V tom se podle Zimbarda pleteme. Chápat hierarchické vztahy výlučně jako místa mocenského zneužívání je znamením infantilního nepochopení, které je jedním z důvodů, proč děti a mladí lide dnes neprospívají. 

Kapitoly

I. Jeden problém je zneužívat moc, druhý neumět ji unést [začátek až 19:20]

II. Hanebná poslušnost? [19:20 až 32:18]

III. Zimbardo: Chlapec z ulice i nejproslulejší psycholog své doby [32:18 až 45:20]

IV. Zlo bývá banální. Ale možná existuje i banální dobro? [45:20 až 56:15]

V. Nedisciplinovanost k uzoufání [56:15 až konec] 

Bibliografie

Hannah Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě, přel. Martin Palouš, Praha: OIKOYMENH, 2019.

Hannah Arendt, Vom Leben des Geistes, München: Piper Verlag, 2006.

Axel Honneth, Právo svobody, přel. Břetislav Horyna, Praha: Filosofia, 2018.Philip Zimbardo, Rosemary K. M. Swordová, Lépe žít a milovat díky terapii časové perspektivy, Praha: Academia 2022.

Philip Zimbardo, Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí, přel. Radek Kašpar,  Marika Králíková, Praha: Academia, 2021.

Philip Zimbardo, Nikita Coulombe, Man Disconnected: How the Digital Age Is Changing Young Men Forever, London: Rider Publishing 2016.

Philip Zimbardo, Paměti psychologa. Rozhovor s Danielem Hartwigem, přel. Linda Bartošková, Praha: Portál, 2021.