Kult svatého Václava se opakovaně a s jistou naléhavostí objevoval v celé naší historii. Místem shromažďování se stávalo pražské Václavské náměstí s Myslbekovou sochou, svatováclavká témata nalézáme ve všech oborech kultury a v různých historických obdobích.

Jedním z proslulých takzvaných mužů 28. října byl i Alois Rašín (1867–1923). Právník, národohospodář, politik a publicista, který se výrazně zapsal do historie. Jeho razantní ekonomické zásahy přinesly řadě lidí nemalé problémy, taky se proti němu postavila velká část společnosti.

Po pražském jaru přišla normalizace, která zasáhla celou společnost konce 60. a začátku 70. let. Zase se vrátilo pokřivené fungování soudního systému včetně politických procesů. Opět byli nevinní lidé zavíráni do věznic. Klíčovou roli přitom pro ně měli advokáti. Těch, kteří brali svou profesi poctivě, byla jen malá skupina – přesto se našli.

Symbolem naděje „socialismu s lidskou tváří“ byl Alexander Dubček. Sympaťák s širokým úsměvem, kterého lidé milovali, ctili a důvěřovali mu. O to větším zklamáním pak byl jeho podpis pod obuškovým, nebo pendrekovým, zákonem v srpnu 1969. Zákon podepisoval jako předseda Federálního shromáždění a nechtěl o tom mluvit ani po letech. Zajímavý byl jeho postoj i po listopadu 1989 – v roce 1991, když byl už zase ve stejné funkci, odmítl podepsat lustrační zákon.

Uzavření hranic mezi komunistickým Československem a západními demokratickými státy trvalo – s krátkými přestávkami – více než 40 let. Možnost vycestovat byla velmi složitá, pro některé zcela nemožná. Přesto tisíce lidí v cestě za svobodou riskovali svůj život. Bylo tomu tak i v případě nečekaného přejezdu československého osobního vlaku do Západního Německa.

Komunistický režim se velmi ostře vyhrazoval vůči náboženstvím, přesto jejich atributy zařazoval do vlastní propagandy. Někteří přední komunisté byli dokonce uctíváni jako bohové. „Novodobým poutním místem“ se tak po 5. prosinci 1953 mělo stát mauzoleum s nabalzamovanými ostatky Klementa Gottwalda. Jenže – už po necelých deseti letech tento příběh skončil.

Hudba dokáže mimořádné věci, i tak by se daly nazvat některé hudební produkce v období totalitního Československa. Začalo to v 50. letech rokenrolem, za který byli lidé zatýkáni a trestáni, pokračovalo v letech 70. undergroundem a v dekádě následující to byl punk.

Mnichov je v naší historii symbolika pro bezmoc, zradu, kapitulaci a ústupky. Výsledky mnichovské dohody znamenaly nejen konec první republiky. Její důsledky se objevují v různých podobách po další desetiletí. Kdo koho tedy zradil?

Kolik cti, tolik hany, říká staré anglické přísloví. A obzvláště se to týká těch, kteří jdou leckdy proti proudu. Takovým člověkem byl i lékař František Kriegel. Názory na něj se různí, ale jistě se shodnou v tom, že zanechal nesmazatelnou stopu v naší nedávné minulosti.

21. srpen roku 1968 byl tragickým dnem československých dějin. Jak se to mohlo stát, že Československo okupují sovětští vojáci? Právě ti, kteří byli před lety oslavováni a obdivováni za statečnost při boji proti nacistům?