jizerské *ticho

V sobotu 14. září se v jablonecké Areně objeví Anna Vaverková! Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak. Držitelka cen Apollo a Anděl za Album roku v Jablonci. A ještě k tomu na vernisáži výstavy Karel Klostermann a zrod Šumavy, která je naprosto geniální. Respektive stejnojmenná kniha, ale o výstavě to samozřejmě platí taky. Společně s Annou budou v sobotu v Areně nad Nisou také autoři knihy, Veronika Faktorová a Michal Hořejší. A aby u toho vytržení jen tak nepřestal být, podcast s Annou jsem vyrazil natáčet do Berlína, kde už hezkých pár let bydlí. Do kavárny Tante Emma, která je hned vedle stanice U-Bahnu Schlesischer Tor. Jak uslyšíte v podcastu jméno stanice jsem vyslovil asi až na pátý pokus… Když jsem tam podél Oberbaumbrücke přicházel, nemohl jsem se nedojmout. Právě na konci mostu je klub Watergate, kde jsem před téměř dvaceti lety zažil nejednu skvělou akci. A právě hned u Schlesischer Tor jsme si potom ráno dávali kebab, který chutnal asi tak tisíckrát líp než jakýkoli co jsem potom kdy/kde jedl. Ale pryč s nostalgií a zpět k Anně, která je naopak žhavou současností. Její obě dvě desky EP Roztomilá holka a album Pozdravy z polepšovny jsou naprosto geniální. Marně bych hledal cokoli současného tuzemského, co by znělo tak světově. Ale co mě baví ze všeho nejvíc, je příběh, který stojí za názvem alba Pozdravy z polepšovny. Je to vzpomínka na pozdrav, kterým se s Annou pokaždé loučil její táta. Polepši se! Ani ne ve smyslu, že by zlobila, ale aby se prostě měla dobře. O tom všem jsme si samozřejmě povídali s Annou v novém podcastu. Až si ho poslechnete, vyrazte do Jablonce na koncert a vernisáž. Moc často tady totiž něco takového k vidění a slyšení při vší úctě není. 

Loni jsem měl Vánoce až 27. prosince. Ten den mi totiž přišla kniha Karel Klostermann a zrod Šumavy. Už dlouho jsem neviděl tak pěkně udělanou knížku (neměl bych to říct nějak vznešeněji?). A to ve všech směrech. Jak grafickým zpracováním, tak výběrem fotek a samozřejmě i textem. Tím se vám hodně okatě snažím naznačit především to, že byste si měli tu knihu okamžitě sehnat. Pokud to samozřejmě ještě jde. A pak taky to, že grafik Milan Krištůfek, tak autoři Veronika Faktorová a Michal Hořejší odvedli naprosto geniální práci. Natolik geniální, že mi ani nedělá žádné problémy psát o knížce o Šumavě v blogu o Jizerských horách. Protože popravdě, jestli bych si fakt něco přál, tak někdy napsat přesně takovou knihu o Jizerkách. Ale buďte v klidu, to se nikdy nestane. Co se ale stalo, že jsem se jednoho krásného letního dne vypravil za Veronikou a Michalem na Šumavu. A kdybych nečetl jejich úžasnou knihu, napsal bych teď, že to bylo jak z Klostermanna. I když celou cestu pražilo slunce a bylo fakt vedro, někde u Prachatic začalo hustě pršet, padla mlha a ochladilo se asi o dvacet stupňů. Ostatně to, jak hodně pršelo, můžete dobře slyšet i v podcastu. Kapky totiž celou dobu vytrvale bubnovaly na střechu stylově zrekonstruované stodoly, kterou si Michal prakticky celou opravil svépomocí(!) Michal to zmíní jen tak ledabyle, stejně jako to, že rekonstrukci navrhlo studio BYRÓ architekti, které za ni získalo v loňském roce nominace jak v soutěži Česká cena za architekturu, tak i Grand Prix Architektů. Ale víte, co je na tom všem nejlepší? Že Veronika s Michalem společně s knihou připravili také putovní výstavu, která svou další zastávku bude mít už 14. září v jablonecké Areně. Za osobní účasti obou autorů! Není to super? Je! 

Jedna věc mě na Markovi nikdy nepřestane fascinovat. Jak je možné, že dokázal už napsat tolik knih? Navíc nabitých fakty, informacemi a osobními zkušenostmi přímo z místa. Takže něco, co si rozhledně nevycucá jen tak z palce někde od stolu. Jediná Markova knížka by pro mě bez přehánění byla celoživotním dílem. Marek jich přitom už dokázal 53! 53? 53! 53! A to do toho nepočítám desítky nebo spíš stovky článků pro časopisy, rozhlasové pořady… Marek se navíc nevěnuje jen Jizerským horám, jeho akční rádius je mnohem širší, takže už také napsal knížky o Českém ráji, Lužických horách, Českosaském Švýcarsku, Hrádku nad Nisou nebo Žitavě. Kdyby vám to snad přišlo málo, tak vězte, že další knížka, která Markovi vyjde v červenci, se bude věnovat Rujáně. Stejně jako v mnoha dalších případech jsou její nedílnou součástí fotky jeho kamaráda a parťáka na cesta Honzy Pikouse. Těším se moc, protože i když jsem asi jako jediný Čech na Rujáně nikdy nebyl, vždycky mě něčím přitahovala. S Markem jsme se v podcastu shodli, že pro nás Husákovy děti na tom nezanedbatelnou část vlivu bude mít major Zeman, resp. epizoda Modrá světla, která se z velké části odehrává právě na Rujáně. A ze všeho nejvíc sugestivní hudba Zdeňka Lišky, která už asi navždy bude mým soundtrackem k čemukoli, co souvisí s tímto ostrovem. I když jsem původně myslel, že Rujáně budeme věnovat převážnou část podcastu, dopadlo to nakonec samozřejmě úplně jinak. A tak jsme toho s Markem stihli probrat mnohem víc. Příjemný poslech!

Když jsem byl před dvaceti lety poprvé na Designbloku, odehrával se celý v dost jetým botelu Neptun u Libeňského ostrova. Bylo to moc fajn, hodně se to houpalo, šplouchalo, naklánělo a člověk si užíval ten – v naší zemi jinak hodně ojedinělý pocit – být u něčeho nového. V tu chvíli by mě ale ani ve snu nenapadlo, že se z Designbloku jednou stane taková velevážená instituce mezinárodního významu, která se každoročně odehrává na těch nejprestižnějších místech v Praze. „Největší, nejvýznamnější a nejnavštěvovanější přehlídku současného designu a módy v České republice“ tak rozhodně nepotkal osud těch několika málo skvělých věcí, které u nás pokaždé skončily stejně rychle, jako začaly. Nebo ještě hůř, proměnily se v něco, s čím už nechcete mít nic společného. Úspěch Designbloku pro mě proto nikdy nepřestane být zázrakem první kategorie. Jenže on to vlastně žádný zázrak není. Nic z toho by se totiž nestalo, nebýt ředitelky Jany Zielinski a kreativního ředitele Jirky Macka. A tihle dva nemají na svědomí „jen“ Designblok. Jsou podepsáni i pod cenami Czech Grand Design nebo festivalem Křehký Mikulov. Jako odborní garanti se podíleli také na vzniku projektu Made by Fire, který představuje to nejlepší z českého skla, porcelánu a keramiky. Proč to nepřiznat – zbožňuju prostě všechno, do čeho se ti dva pustí. A řekl bych, že nejsem sám. O to větší bylo moje nadšení, když jsem se dozvěděl, že v Oblastní galerii Liberec přistane už 14. června spektakulární metalická kapsle Designblok Cosmos. Naše drahé město se tak po Praze a Milanu stane teprve třetím místem, kde deset předních českých designérů představí svých deset originálních skleněných děl. Buď tam!

Každý, kdo zná Vývařovnu, musí znát i Hannah Saleh. Hrdá teplická patriotka, která „už od dětství miluje kebab, smažený sýr a Dallas“, toho ale zvládá mnohem víc. Třeba naprosto geniálního Průvodce zbytkem republiky, který společně s fotografem Lukášem Havlenou vytvořila pro českou edici magazínu Vice. A my se tak mohli podívat do míst, kam běžný turista jen tak nezavítá. A když už, tak určitě ne na místa, která byla v průvodci. Hannah pro Vice, tentokrát ale už hlavní, americkou edici, také natočila průvodce Guide to Bohemia, který vznikl v rámci jeho food kanálu Munchies. Hannah je taky režisérkou klipů pro Miss Petty nebo Lenku Novou a na svém kontě má třeba i vizuály pro klub Ankali. Ze všeho nejvíc ale miluje své rodné Teplice a vůbec celé Sudety. Se vším, co k tomu patří a u čeho se člověk někdy musí hodně přemáhat, aby to měl rád. Ale posedlost Hannah touto krajinou je víc než nakažlivá a přenáší ji na čím dál tím víc lidí. Své o tom vědí studenti Gymnázia Teplice, kde vedla audiovizuální dílnu nebo dělostřelecká kasárna v Terezíně, které Hannah probouzí k životu prostřednictvím Art Centra Terezín. Její umělecký servis pro Sudety a okolí Adequate Stuff má na svědomí i dokumentární sérii o transformaci starých objektů a jejich pozitivního dopadu na okolí. Ve třech případových studiích Hannah představuje nejen památky, ale především jejich kastelány nebo majitele, kteří se o záchranu objektů zasloužili. Příběhy státního zámku Jezeří, muzea a vetešnictví A. D. Martinice a Univerzálního Psychiatrického Chrámu představí Hannah osobně v úterý 12. prosince v Kině Varšava, tak si to nenechte ujít. Ale ještě předtím si nezapomeňte poslechnout náš podcast!

Tři ceny a nekonečně nominací na Designbloku, nominace na Czech Grand Design nebo vítěz ELLE Deco International Awards. To při vší úctě není zrovna něco, co byste hledali nebo dokonce čekali v Turnově, a ještě k tomu na vlakovém nádraží. Ale přesně tak to je. Právě zde totiž sídlí design studio LLEV, které se tímhle obdivuhodným výčtem prestižních cen může pochlubit. Marcel a Eva Mochalovi tady v těsném sousedství projíždějících vlaků a k uzoufání monotónního hlášení nádražního rozhlasu vytvářejí jeden designový skvost za druhým. V posledních letech především za vydatné pomoci mycelia, což je prosím shluk vzájemně propletených vláken, charakteristický zejména pro houby, který všichni známe jako podhoubí. Marcel s Evou už nechali houbová vlákna prorůstat do sklářských forem nebo zemědělského odpadu. Česká nehynoucí láska k houbám dostala nový rozměr! Myceliu za svůj vznik vděčí i kolekce Symboll, kterou LLEV vytvořili ve spolupráci se společností Lasvit pro výstavu Made by Fire na Milano Design Week. Přehlídka toho nejlepšího ze současného českého skla a porcelánu bude k vidění také u nás – v rámci Designbloku od 3. do 15. října v Míčovně Pražského hradu a potom od 17. listopadu v Moravské galerii v Brně. Podhoubí ale zdaleka není jediný přírodní materiál, který LLEV využívá. V pracovní stanici Sileencio tak najdete mech a lišejník, v kolekci Papiir, která vznikla ve spolupráci s ruční papírnou Papyrea, stoprocentně recyklovatelnou papírovou hmotu. A o tom všem a ještě mnohem víc – včetně nového pokračování Indiana Jonese – jsme si s Marcelem a Evou povídali na turnovském nádraží. Příjemný a ničím nerušený poslech!

1. června se v Kině Varšava zjeví Miloš Čermák a Luděk Staněk, aby nás během své nejúžasnější show na planetě a možná ještě dál potěšili s jejich laskavým a milým humorem a kdo ví, třeba přinesli i nějaké ty náměty k zamyšlení. Zkrátka skromní a pokorní jako vždy. Luďka si ostatně přesně takhle pamatuju už z hlubin 90. let, kdy jsme společně chodili na žurnalistiku, ale ještě mnohem víc se potkávali na akcích v Radosti, Roxy a dalších čarokrásných místech. Jen jsme při tom všem bujarém veselí nikdy neměli čas si pořádně a pěkně v klidu popovídat. Tak jsem rád, že to klaplo teď. Luděk se mezitím stačil proměnit z hudebního novináře na stand-up komika a veřejného glosátora téměř čehokoli. A stejně jako při jeho článcích i teď si za jakýchkoli okolností můžete být jistí, že se nudit rozhodně nebudete. Hrozit vám to samozřejmě nebude ani během našeho podcastu, ve kterém jsme toho stihli probrat opravdu hodně. Od mé nehynoucí lásky k Liberci přes to, jestli si Jiří Bartoška někdy koupí třetiligový fotbalový klub v Azerbajdžánu až po Feriho axiom. Řeč nutně musela přijít i na těžký úděl stárnoucího bílého muže v mnoha podobách, se kterým Luděk statečně bojuje. Co jiného byste ostatně čekali od někoho, kdo si říká Boomer Hooligan. To ale ostatně uvidíte a uslyšíte sami 1. června. Hned dvakrát, protože Miloš Čermák je na tom podle všeho úplně stejně. I když jak Luděk říká „je ve všem jiný než já a jediný důvod, proč se s ním vůbec bavím je, že máme společnou show“. Ještě předtím, než ale vyrazíte do Varšavy, si poslechněte náš podcast. Něco mi říká, že tentokrát nebudete litovat.

Vzhledem k tomu, jak moc mě baví sport – stačí se podívat na můj nový blog šůšn – je až k nevíře, že jsem v podcastu ještě ani jednou neměl žádného sportovního hosta. Což jsem si ale uvědomil až ve chvíli, kdy jsem dostal nápad na rozhovor s Theem. Zpětně si dost vyčítám, že mě to nenapadlo mnohem dřív, protože Theo je nejen vynikající fotbalista (54 startů za repre, 3x mistr ligy a 9 sezón ve Werderu Brémy), ale taky člověk, jehož rozhled ani omylem nekončí za branami stadionu U Nisy. Spolehlivě tak narušuje legednární výrok Miroslava Pelty o tom, že „s výjimkou Petra Čecha moc chytrejch fotbalistů nezná“. O tom vás ostatně může přesvědčit Theův nedávný charitativní projekt Play a part, který prodejem limitované edice etiopské kávy podpořil šest různých nadací. A jak vidíte z dolní fotky, jednotlivá balení kávy měly moc pěkný design, a tak mě dost mrzí, že jsem o sbírce nevěděl. Mohl jsem jednak přispět na dobrou věc, ale taky mít krásnou krabičku. Ale jak říká Theo, není v tomto ohledu všem dnům konec, a další projekt by tak měl už brzy následovat. V této souvislosti je ještě dobré zmínit, že jsem byl lehce v šoku z toho, kolik dobročinných projektů funguje v rámci Werderu Brémy. V klubu mají dokonce ředitelku pro firemní společenskou odpovědnost. „Czech (yeah I know, but that’s how it is.“ – přesně to má napsáno Theo ve svém profilu na Twitteru. Nemusíte být dvakrát důvtipní, aby vám došlo proč. Takže jsme se kromě fotbalu a charity taky bavili o tom, proč to tam má napsané a jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi životem v Německu a u nás. Probrat jsme toho ale stihli mnohem víc. Tak příjemný a ničím nerušený poslech!

S Petrem už se známe hodně dlouho. Pokud mě paměť neklame, tak už téměř dvacet let. Než jsem Petra Nového poprvé potkal, měl jsem trapně za to, že muzea jsou ty nejnudnější místa na světě a lidi, co v nich pracují na tom nejsou o moc líp, spíš naopak. V dnešní době, kdy se většina muzeí proměnila v málem zábavní park, se něco takového může ode mě zdát jako do nebe volající neomalenost, ale – ruku na srdce – tenkrát to v muzeích vypadalo přece jen trochu jinak. O to větší ale byl můj úžas, když jsem v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie narazil na Petra, který tam už dlouhé desítky let působí jako hlavní kurátor. Ne kulátor, jak se mi povedlo je váženou pozici přejmenovat hned na začátku podcastu… Jeho poutavé příběhy o Jablonci první poloviny dvacátého století byly na hony vzdálené tomu, co jste mohly dočíst všude jinde. Nudné výčty všemožných letopočtů, národnostních nesvárů a třídního boje tak najednou v jeho podání vystřídaly konkrétní lidské osudy, které byly natolik zajímavé, že by se bez dnes bez váhání dostaly na přední stránky novin, resp. začátek vašeho feedu. Nic z toho si přitom Petr nevymyslel, všechno měl poctivě nastudováno z nekonečných hodin, které strávil po všemožných archivech. Petr ale zdaleka není jen ponořený v historii. Má také velkou zásluhu na tom, že věhlas a renomé jabloneckého muzea sahá daleko nejen za hranice našeho regionu, ale i celé země. A také autorem desítek knih a odborných publikací, díky kterým se toho dozvíte o sklu a bižuterii, ale také třeba dějinách Jablonecka, opravdu hodně. Takže pokud jste se v muzeu ještě nebyli podívat, určitě to co možná nejdřív napravte. Ale ještě předtím si poslechněte náš podcast. Příjemný poslech!

Každý, kdo byl aspoň jednou v Liberci, určitě viděl Ještěd, zoo a podle všeho bohužel asi i Babylon. Ale určitě taky nápis SAON. Jenže zatímco o těch prvně jmenovaných jste už slyšeli úplně všechno, o autorovi čtyř písmen, které se jsou k vidění na celé řadě míst našeho drahého města, nevíte vůbec nic. Samozřejmě s výjimkou pár zasvěcených a těch, co čtou můj blog, kde před pár lety vyšel Saonův profil. Sebelepší článek ale nikdy nenahradí možnost slyšet Saona vyprávět na vlastní uši. A to se děje právě teď, v novém dílu podcastu. Ještě lepší by bylo, kdybyste mohli Saona vidět, ale to se podle všeho nikdy nestane. Když o tom tak přemýšlím, Saon je vlastně takovej libereckej Banksy. Ale se spoustou dalších, neméně fascinujících přesahů, ať už se jedná o lezení na komíny (do sbírky mu chybí už jen ten nejvyšší v Kazachstánu) nebo prolejzání starých domů a továren. To všechno dokumentuje a komentuje na svém Facebooku, který rozhodně stojí za vaši pozornost. Stejně tak jako výstavy, na kterých jsou k vidění Saonovy obrazy, fotografie nebo instalace. Fascinující je také jeho záliba ve starých autech. Pamatuju, jak dlouho brázdil ulice Liberce ve letité Škodě 105. Jednou mi k tomu řekl: „Jsou to krásný, voňavý stroje, ve kterých nejste jen pasažéři, co ho ovládají jen volantem, ale pořád ještě řidiči, kteří jsou nedílnou součástí každého takového stroje. Když otevřeš kapotu moderního auta, nikam se nedostaneš, vidíš jen hromadu plastu a sem tam nějaký kov. Oproti tomu u starých aut se dá vlézt až do motoru. Člověk by se tam chtěl hned nastěhovat, jak moc je to tam útulný. Všechny starý stroje mají svou duši.“ Příjemný poslech!