Prázdniny se zvolna chýlí ke konci, to ale rozhodně neznamená, že by se nebylo na co těšit. Hned první víkend v září nás totiž čeká Shotgun, hudební festival, jaký nemá nejen v našem kraji, ale i celé zemi, obdoby. Což už je dost důvodů pro to, pozvat jeho zakladatele, pořadatele a neúnavného hybatele veškerého dění, Dana Morávka do dalšího pokračování podcastu jizerské *ticho. V zemi, kde se drtivá většina festivalů zmítá ve větších či menších retro křečích, je Shotgun doslova zázrakem z jiné galaxie. Nikdy nepřestanu obdivovat Danovu odvážnou a zároveň pionýrskou (je na čase konečně rehabilitovat tohle slovo a očistit ho od všeho socialistického balastu) festivalovou dramaturgii, která nám představuje jednu budoucí světovou hvězdu elektronické hudby za druhou. Vždyť kolik lidí znalo třeba takou Lenu Willikens, když se v roce 2014 objevila na Shotgunu? Moc ne, včetně mě. A teď o ní doslova básní celý svět. Nebo takový Call Super, který se na Kristýně představil v roce 2017. Asi jen málokoho tehdy napadlo, že se o rok později objeví v legendárním Essential Mixu. A tak bysme mohli pokračovat donekonečna. Ani letos to nebude výjimka, a můžeme se tak třeba těšit na holandskou DJku a promotérku Van Anh. Nebo váženého šéfa labelu L.I.E.S., Rona Morelliho. O tom, že toho už za necelé dva týdny bude v Hrádku k vidění mnohem víc, je nad slunce jasné a dozvíte se o tom mimo jiné také při poslechu nového podcastu. Ale samozřejmě i mnohem víc. Tak hezký poslech a uvidíme se na Kristýně!

I když osobně šéfů velkých firem moc neznám, pochybuju, že jich většina bude tak v pohodě jako právě zakladatel sklářské společnosti Lasvit. Myslím, že to výstižně dokumentuje naše první setkání. jizerské *ticho tenkrát fungovalo asi tak dva měsíce, téměř nikdo ho neznal a já moc stál o to se s Leonem setkat, ale absolutně netušil, jak to udělat. Říkal jsem si, že to skončí klasicky jako v jiných podobných případech, u nějakého pátého asistenta PR. Trochu jsem pookřál, když mi Maxim Velčovský dal na Leona mail s tím, ať mu prostě napíšu, ale zároveň jsem moc nevěřil tomu, že by mi kdy odepsal. O to větší bylo moje překvapení, když mi jen za pár hodin přišel od Leona odpověď, že jasně a kdy se sejdeme! Kéž by vždy byli všichni k mému blogu tak velkorysí! Tenkrát poprvé jsem měl možnost na vlastní kůži poznat to, čemu Leon říká Bohemian Perfection a co je tak typické nejen pro něho, ale i pro celý Lasvit. Vášeň, nadšení, kreativita, dravost, energie, odpovědnost, cílevědomost. Možná vám to zní jako z nějaké laciné HR příručky, vtip je ale v tom, že v případě Lasvitu je to realita, díky které během několika let dokázal to, o čem se většině českých firem může stále jen zdát. Stát se díky spojení špičkovému designu a dokonalého řemesla celosvětovým lídrem ve svém oboru. V českém světě před Lasvitem se něco takového považovalo za nemožné. V českém světě s Lasvitem už víme, že to možné je. Obávám se ale, že stejně jako v případě Apple, tak i u Lasvitu se jedná o nedostižný vzor. Nejnovějším důkazem nechť je nové sídlo Lasvitu v Novém Boru. Ale kdo ví, třeba tu inspiraci najdete právě v našem novém podcastu se zakladatelem Lasvitu, Leonem Jakimičem. 

Vzpomínám, když jsem dělal v roce 2014 s Petrem rozhovor pro původní blog *ticha ještě na Tumblru, jak jsem byl v šoku, když mi na otázku, kolik mu je let, odpověděl: 55. Tipoval bych mu totiž minimálně o deset roků míň. I když od té doby uplynulo už víc jak pět let, na Petrově mladistvém vzhledu – a ještě víc duchu – se vůbec nic nezměnilo. Což se potvrdilo hned po skončení nahrávání tohoto podcastu, když jsme si šli sednout „na jedno“ do nedalekého Labského zámku. Cestou se mi Petr jen tak zmínil o tom, že tam ten večer slaví své 61. narozeniny. Když jsme do Labáku přišli, byla tam už spousta jeho stejně starých kamarádů a toho rozdílu si prošlo nešlo nevšimnout. (Jen doufám, že nikdo z nich tohle nebude číst!) Zatímco všichni vypadali přesně na svých 60+, Petra bych vzezřením spíš tipoval na jejich syna. Absolutně nechápu, jak to dělá! Ale tipnul bych si, že část Petrova elixíru věčného mládí pochází právě z jeho architektury, která je ve všech směrech vždy moderní a nadčasová. A my máme to štěstí, že několik jeho staveb stojí právě u nás v Liberci. Pro mě ty absolutně nejzásadnější jsou Zen-Houses, které v roce 2016 získaly prestižní Českou cenu za architekturu a čerstvě také školka na Nové Rudě, která je na tu samou cenu nominovaná letos. V novém podcastu samozřejmě přišla řeč i na ně, ale stihli jsme toho s Petrem probrat mnohem víc, často i věci, které se architektury vůbec netýkaly. Ale znáte to, všechno souvisí se vším. Tak příjemný poslech!

Když se podíváte na Instagram (a ani na jeho Facebooku to není o moc lepší) legendy české taneční scény Pavla Bidla, rozhodně nečekejte záplavu fotek a videí z akcí, jak je tomu běžné u jakéhokoli jiného DJe nebo muzikanta. Pavel tam totiž má pouze a jenom houby, které s láskou a něhou už od svého dětství hledá v okolí rodinné chalupy u Českého Dubu. A na rozdíl od většiny z nás nesbírá jen hřiby, kozáky a křemenáče, ale taky houby, o kterých jste vůbec netušili, že by mohly existovat a už vůbec jíst. A protože se houbařská sezóna právě naplno rozjíždí, bylo o výběru hosta pro další pokračování podcastu rozhodnuto. Ale zároveň se sluší dodat, že to zdaleka nebyl jediný důvod, proč jsem si s Pavlem chtěl popovídat. Začátkem devadesátých let jsme oba byli u začátků české taneční scény, on v Praze, já v Liberci a často se potkávali, ale pak se strašně dlouho neviděli. Když jsem se to snažil spočítat, vyšlo mi strašné číslo blížící se skoro dvaceti rokům. A protože se mi s Pavlem povídalo vždycky moc dobře – a řekl bych, že rozhodně nejsem sám – těšil jsem se na naše setkání jako malej kluk. A taky jsem chtěl vyvrátit sprosté pomluvy, které o mně Pavel šířil v Kmenech („Petr je prošedivělej čtyřicátník, který mezi nás odmítá chodit“). Což je pravda jen v tom, že jsem šedivej. Pavel totiž na rozdíl ode mě na české taneční scéně dál působí. A stejně úspěšně jako v dobách své největší slávy, která vlastně ale nikdy neskončila.

Nikdy nezapomenu na to, když jsem viděl Tomáše poprvé. Byl rok 2011, žil jsem už čtvrtým rokem v Srbsku, čím dál tím víc ztrácel kontakt se svým rodným krajem a najednou jsem úplnou náhodou objevil na YouTube video Božská Muzika. Bylo – světe, div se – z Liberce a – světe, div se ještě víc – plné zajímavých lidí. Bylo to totální zjevení a první, co mě okamžitě napadlo bylo, že chci ty všechny – pro mě absolutně neznámé lidi – co nejdřív potkat. Povedlo se, a já tak mohl poznat ty, kteří v posledních letech zcela zásadním způsobem ovlivnili kulturní a společenské dění v Liberci. Minimálně teda to, který baví a zajímá mě. Ve videu ke kolekci Míry Božské tak kromě Tomáše Dianišky nemohli chybět ani Paulie Garand, Kája Baranová, Kuba Albrecht, Eliška Hamplová nebo Petr Vodseďálek. Od té doby se toho ale dost změnilo. Třeba to, že Tomáš už není v Liberci, ale v Praze, kde se z něho v Divadle pod Palmovkou stal velice rychle jeden z největších objevů a příslibů současného českého divadla. A my si tak naplno mohli uvědomit, jak moc nám tady v Liberci chybí. Při vší úctě k jeho následovníkům, WTF?!, Stereo Pub Quiz, nebo jakákoli after party už nikdy nebude taková zábava jako za Tomáše. Tak aspoň ten podcast na památku!

Liberecká gastro scena se za posledních pár let změnila k nepoznání a k těm, kteří na tom mají hlavní zásluhu, patří naprosto jednoznačně Mikyna. Bez jakéhokoli přehánění jeden z nejzářivějších klenotů současného Liberce, kvůli kterému se lidé z Prahy neváhají vydat na víkendový brunch nebo oběd. Jen tak na otočku. Kdyby vám to přišlo málo, tak mám v záloze mnohem větší trumf. Mikyna patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější podniky Tomáše Karpíška! Takže jsem se moc těšil, až si s Týnou a Ondrou budeme moc popovídat o jejich gastronomickém zázraku, který s láskou a péči sobě vlastní opečovávají. A bylo to fakt super, stačili jsme toho probrat strašně moc - od jejich začátků, na kterém byl naprosto úžasný bloh Mikyna v kuchyni, přes bezesné noci při zahájení provozu Mikyny až po jejich oblíbené restaurace nejen v Liberci, ale i po celé republice. Na samém závěru přišla dokonce řeč i na jejich guilty pleasures! Tak doufám, že si podcast s Mikynou užijete stejně tak bezvadně jako já během jeho natáčení ve studiu Resound.

Paulie Garand měl být původně už v Podcastu #02, ale pak byl nemocný, takže se na něj dostává až teď. Ale vlastně je to dobře, protože jsme se tak mohli věnovat jeho aktuálnímu zářezu na cenách Anděl, kde společně s dalšími členy labelu Ty Nikdy vyhrál v kategorii Rap za album Akta X. Takže jsme náš podcast začali tím, co všechno pro něj tahle cena znamená a plynule přešli k dalším aktuálním věcem, mezi kterými samozřejmě hraje prim jeho nové album Dank. To je už na první poslech hodně výjimečné tím, jak moc osobní texty v něm jsou a za mě obrovský klobouk dolů, protože takhle se přede všemi odhalit nedokáže jen tak někdo. Já teda určitě ne. Album Dank, se kterým Pauliemu opět pomáhal jeho dvorní producent Kenny Rough, si můžete v těchto týdnech v rámci stejnojmenné tour poslechnout i naživo. Pokud bydlíte v Liberci a okolí, blíž než teď v pátek, kdy je na programu koncert v Golfu, už to rozhodně mít nebudete. Trochu malý problém je, že už je vyprodáno. Jakou malou útěchu můžete vzít právě tenhle podcast nebo nové video, které vyšlo včera a Paulie na něm společně s Marcellem dává k dobru živou verzi jejich aktuálního hitu Srdce z ledu. Nebo ideálně obě věci najednou! Ostatně mají společných hned několik věcí - kromě hlavního aktéra taky místo svého vzniku - skvělé liberecké nahrávací studio Resound. Příjemný poslech!

Druhým hostem podcastu jizerské *ticho je Jakub Žáček, herec, kterého už pár let vidíte a slyšíte ve všem, co v této zemi za něco stojí. Ať už se jedná o hry jeho domovské scény Divadla Na Zábradlí, naprosto geniální film Schmitke (který byste rozhodně měli vidět!), stejně skvělý seriál Kosmos nebo stand up comedy Na stojáka. Ale je toho samozřejmě mnohem víc, včetně všech těch jeho úžasných fotek na Instagramu, kterým samozřejmě vévodí ty s Plodkovou. A KK! Všechno to je sice super, ale na hosta pro podcast jizerské *ticho pořád zoufale málo. To by ale Jakub nesměl mít za svůj domov Jizerské hory nebo ještě líp Frýdlant (“Žiju v Praze, doma jsem v Jizerských horách.”) O založení dnes už legendárního Krátkého a úderného divadla nemluvě. A na co se rozhodně nesmí zapomenout, je jeho zásluha na objevení Frýdlantu Franze Kafky. Minimálně teda pro mě, ale skoro bych si tipnul, že i pro vás. Takže si pěkně nalaďte vaše příjimače, začínáme!

PS: Myslím, že už nikdy nebudu mít v podcastu tak upovídaného hosta!

Mjölk architekti byli první, o kom jsem napsal ve starém *tichu, byli první zprávou od někoho jiného, kterou jsem sdílel na Facebooku *ticha, byli taky první, o kom jsem napsal v novém *tichu, byli první, s kým jsem dělal live vysílání na Facebooku, takže je celkem logické, že budou i historicky první na podcastu *ticha. To všechno ale rozhodně nedělám jen z pověrčivosti - Mjölk jsou pro mě totiž stále tím hlavním důvodem, proč žít v Liberci dává smysl.