Kultura sehrála v 60. letech minulého století roli, jakou si dnes vůbec nedovedeme představit

Konec 50. a celá 60. léta přinesly řadu zcela mimořádných intelektuálních a uměleckých výkonů, které ze západu pronikaly i k nám a okysličovaly zdejší zatuchlou atmosféru. Filosofie, literatura a umění tehdy ovlivňovaly svět jako nikdy předtím a už nikdy potom. Základním tématem byl individuální osud jedince. Literatura, film a divadlo se soustředily na existenciální problémy člověka a ukazovaly ho jako složitou bytost. Byl to zcela jiný úhel pohledu na svět, než jakým se díváme dnes. Psalo se a hovořilo o grotesknosti i tragice lidské existence, o svědomí, mravní odpovědnost člověka nebo naopak o jeho tělesnosti, o absurditě fungování společnosti, o pocitu odcizení i vzpouře jedince proti odlidštěnému systému. Člověk byl oceňován za svůj charakter, bohatství vnitřního života a fantazii, zatímco dnes je hodnocen podle toho, kolik vydělá, jak je úspěšný a jak umí komunikovat. Od umění jsme tehdy nepožadovali dojemné, zábavné nebo napínavé příběhy, ale především kladení znepokojivých otázek. Třeba tehdy nejslavnější filmy jako je Felliniho 8 a ½, Antonioniho Noc nebo Loni v Marienbadu Alaina Resnaise by dnes zcela propadly, protože postrádají to, co se dnes tak požaduje – jednoduchý a napínavý nebo zábavný příběh.