Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích. Dítě, které spadne, se učí nejen snášet bolest, ale také chápat, jak na ni okolí reaguje. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Dítě spadne, odře si koleno, třeba mu i teče krev. Když se v tu chvíli všichni seběhnou a začnou dítě hystericky utěšovat a někoho ještě napadne dítě pro jistotu odvézt k lékaři, je to problém. Samozřejmě dítě zkontroluji, ale neřeším škrábance, modřiny, jizvy. Ať dítě ví, že pády a bolest jsou normální a že tu jsou od toho, aby se překonávaly. Když mu toto nepředáme, vytvoří si vadné stereotypy, které ho budou trápit celý život.“Podobně uvažoval Ludwig Wittgenstein. Ve Filosofických zkoumáních tvrdí, že ani bolest – jakkoli soukromá – nemá svůj význam nezávisle na jazyku, nezávisle na tom, jak se ji učíme pojmenovávat, chápat, sdílet. I bolest je součástí tzv. jazykových her. Wittgenstein na tom mimo jiné ukazuje, že je-li i bolest, respektive možnost jejího vyjádření takto jazykově podmíněná, je jazyk podmínkou významu vůbec. Což také znamená, že i v něčem tak intimním jako je bolest jsme odkázáni na druhé. Soukromý jazyk neexistuje. Nikdo si nemůže vymyslet vlastní jazyk; jazyk je vždy intersubjektivní; je to skupinové úsilí.Krom toho, že Wittgenstein promyslel zásadní filosofické otázky na pozadí jazyka a jazyk tak uchopil jako něco, co zakládá náš vztah ke světu, formuloval třeba i specifický pojem štěstí. Štěstí není něco, co bychom nacházeli; je to něco, co přinášíme – nebo nepřinášíme – do světa, anebo přesněji: je to náš postoj ke světu, respektive to, co Wittgenstein označuje jako formu. Nikoli obsah života, ale jeho forma je stěžejní.Máme-li problém, je marné hledat jeho řešení. Problémy se neřeší – „nechávají se zmizet“. A jak je necháme zmizet? Tím, že změníme formu života. To říká filozof, který sám neustále proměňoval svůj život: byl dobrovolníkem ve válce, učitelem na základce, architektem, zahradníkem, nemocničním technikem během Druhé světové války.KapitolyI. Bolest a rodinná příbuznost [úvod až 15:20]II. Problémy? Změň formu života. [15:20 až 35:50]III. Přečteno? Zahoďte můj Traktát [35:50 až 1:05:40]IV. „Život nás může učit věřit v Boha“ [1:05:40 až konec]BibliografieHerbert Marcuse, Der eindimensionale Mensch, Springe am Deister: Zu Klampen Verlag, 2014.Tereza Matějčková, Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit, in: Echoprime, 21. května, 2025, https://www.echoprime.cz/a/HWCJp/nase-mysl-si-umi-vytvaret-vlastni-leky-jen-ji-to-musime-dovolitBrian McGuinness – Radmila Schweitzer, Wittgenstein: Eine Familie in Briefen, Innsbruck: Haymon Verlag, 2018.Ludwig Wittgenstein, Tractatus philosophicus, přel. Petr Glombíček, Praha: OIKOYMENH, str. 2007.Ludwig Wittgenstein, Filosofická zkoumání, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofický ústav, 1993.Ludwig Wittgenstein, Vermischte Bemerkungen, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1987.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz