Hej, Slované #19: Protesty Lukašenka od moci neodstaví, běloruská opozice nemá jasnou strategiiBěloruský prezident a diktátor Alexandr Lukašenko letos oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň třicet let svého prezidentství. Uplynuly také čtyři roky od velkých společenských protestů proti jeho poslednímu zvolení, což mimo jiné znamená, že příští rok zemi čekají nové prezidentské volby. Přitom zuří válka na Ukrajině, takže běloruská otázka jako by se oproti situaci před čtyřmi lety ocitla na druhé koleji. Co si o tom Bělorusové myslí? Jak vlastně smýšlejí o válce v sousední zemi? Souhlasí s ní, nebo ne? Mimochodem, jaké je postavení běloruštiny v Bělorusku a mezi Bělorusy?

Hostem devatenácté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových je běloruský aktivista žijící v Praze Siarhei Kastrama. Kromě mnoha jiných věcí vysvětlí, jakým zlomem v běloruské společnosti byl rok 2020 a proč ho lze považovat za datum, kdy se narodil běloruský národ jako národ politický.

Na Bělorusko jako bychom zapomněli, třebaže před pouhými čtyřmi lety zpravodajství o dění v této zemi zabíralo mnoho prostoru a nemalá část i české společnosti žila pokojnými protesty, kterými Bělorusové vyjadřovali své rozčilení a nespokojenost s výsledky běloruských prezidentských voleb – evidentně zfalšovaných –, v nichž opět vyhrál letitý vůdce Alexandr Lukašenko. Tyto protesty byly rozprášeny, řada protestujících byla uvězněna, někteří byli zavražděni, mnoho dalších je sledováno policií, leč pozornost nás všech se stočila k sousední zemi, k Ukrajině, kde po ruské invazi zuří válka. Bělorusko v ní bylo zneužito jako prostor, odkud byla invaze vedena rovněž. V samotném Bělorusku přitom společnost s válkou na Ukrajině nesouhlasí – na rozdíl od ruské společnosti, která jí přitakává. Nesouhlasí s ní dokonce ani Lukašenkovi přívrženci, jichž už mnoho nezbylo. Co s tím? Jak tento rozpor vnímat a co vytváří uvnitř běloruské společnosti?

Siarhei Kastrama oběma sourozencům vysvětluje nejen tyto zjevné otázky, ale také paradoxy postavení běloruštiny ve své domovině. Sám se běloruštinu naučil až skoro jako dospělý, zároveň vypráví, že jeho rodiče o běloruštinu přišli. Postavení běloruštiny není černobílé, dle mínění hosta to není ani politická otázka – takže v Bělorusku nelze hrát tutéž kartu jako na Ukrajině a tvrdit, že v zemi jsou potlačována práva ruské menšiny. Většina společnosti hovoří rusky, ale současně bělorusky rozumí a nebyl by prý problém rychle všechny na běloruštinu „přeučit“. Otázka postavení jazyka je jen jeden z dokladů, že Bělorusko jsme bohužel zvyklí vnímat velmi zploštěle. Například v tuzemsku není obvykle známo, že Bělorusko donedávna bylo obrovským evropským IT hubem. Ostatně jaký dopad na zemi mají západní sankce? Nevytváříme z Běloruska evropské překladiště a evropskou tržnici mezi Západem a Ruskem? (Která samozřejmě funguje díky válce na Ukrajině.)

V rozhovoru Siarhei Kastrama trpělivě vysvětluje, jakou strategii má současná běloruská opozice, zda vůbec nějakou, zda mají smysl další protesty, nebo ne, protože Lukašenkovi tak jako tak politický vaz nezlomí. Cílem opozice by tedy mělo být vysvětlovat světu, že běloruský politický a civilizační program je dlouhodobě jiný než ruský. Ostatně, ptá se Siarhei: „Kdo je vlastně Bělorus? Je to ten, kdo mluví bělorusky? Nebo ten, kdo má běloruský pas? Nebo ten, kdo bojuje za lepší budoucnost Běloruska? Anebo je to Lukašenko a jeho tým, který má jinou vizi Běloruska?

V roce 2020 se narodil běloruský politický národ, který se teď vyvíjí v diskusi uvnitř Běloruska i v exilu.“ Před čtyřmi lety se totiž běloruská společnost změnila – sjednotila se kolem jediné myšlenky: „Všichni chceme normální Bělorusko pro všechny a jsme pro to ochotni něco obětovat.“ Aneb konečně podcast, kde se dozvíte, že vztahy mezi Bělorusy a Čechy jsou silné po staletí a že po staletí je Praha centrem běloruské emigrace, opozice a vzdělanosti. Vyplývají z toho pro nás nějaké závazky a povinnosti?