„Dnes nerozlišujeme mezi autorem názoru a tím, co ten člověk říká. Jakmile nemáme argument proti jeho názoru, tak napadneme autora. Dnes nás tedy moc nezajímá, co kdo říká, ale kdo to říká. Neútočí se na názory lidí, ale na samotné lidi. A to mi vadí.“ Tato slova zazněla od profesora Maxmiliána Kašparů v předchozí části našeho rozhovoru. Mluvili jsme spolu o situaci ve společnosti, ale zejména o jeho zkušenostech v Radě České televize, jejímž byl několik let členem, a samozřejmě také o televizním vysílání a svobodě slova u nás. Pan profesor například řekl: „Nevyváženost vysílání je dnes vidět ve všech televizích. Je ale otázkou, jestli je tato nevyváženost úmyslem, nebo pramení z toho, že jsme nedokonalí lidé. Ta televize to buď dělá záměrně, že tam některé proudy a myšlenky nepustí, nebo ještě nedošla k tomu, že by tam ty myšlenky taky mohly zaznít… Nesmiřitelnost, kterou vidíme ve společnosti, a to i nesmiřitelnost v názorech na Radu České televize vede k tomu, že se přestane řešit podstatné, a začne se řešit nepodstatné. Já mám tuto televizi rád, a proto o ni mám strach. A obávám se, že na tu nesmiřitelnost nedoplatí nakonec rada tím, že by se dostala do nějaké patové situace, ale že se do patové situace dostane televize jako instituce.“ Úplně na konci našeho rozhovoru pak zazněla od pana profesora poznámka o tom, že dusná podezíravost, občas i kádrovácké manýry, drby a výčitky typu s kým se kdo stýkal, viděl a podobně, mu někdy připomínaly atmosféru padesátých let. A na tuto poznámku nyní s psychiatrem, teologem, profesorem Maxmiliánem Kašparů, navážeme. 2. díl, 15.06.2021, www.KupreduDoMinulosti.cz