Po osmdesáté slavíme konec druhé světové války. Zdánlivě o ní všechno víme, přitom ale je pořád mnoho neznámých příběhů i jenom u nás ve střední Evropě. Třeba příběh nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbů: slovanští občané Německa byli germanizováni, měli zakázáno používat svou řeč, muži museli sloužit ve wehrmachtu. Na jaře 1945 přišla sovětská armáda a pod ní začleněná 2. polská armáda Lužici osvobodit, na což ženy vzpomínají jako na největší hrůzu svých životů. Sověti znásilňovali, Poláci kradli. Drážďany hořely, Budyšín byl rozstřílen, Lužice vydrancována. Zlato ztratilo veškerou cenu, rodiny byly rozbité, lidé se vydali na cesty. Mnoho z nich i do Čech, válkou dotčených málo. Lužičtí Srbové válku vyhráli, přesto jsou dnes na poražené straně. Poslechněte si příběh, který by vám neměl zůstat utajen, protože v něm jsou významně přítomni i Češi. Jakub a Lukáš Novosadovi v dalším díle svého sourozeneckého podcastu přibližují historii, která neprávem stále stojí stranou pozornosti.

„Dovolím si prohlásit, že druhá světová válka zdechla v Hórkách, neboť útok polního maršála Schörnera byl posledním nesmyslným útokem Hitlerovy armády. Její nejvyšší velitel se totiž mezitím v Berlíně zastřelil,“ napsal spisovatel Jurij Koch a konstatoval tak, že Lužičtí Srbové by měli být plnohodnotně přítomni u oslav konce druhé světové války. Leč nejsou. Neslaví je, protože neslaví ani Německo. V Německé demokratické republice, pod níž Lužice spadala, se do roku 1965 slavil 8. května Tag der Befreiung (Den osvobození). Později na oslavy došlo už jen dvakrát při kulatých výročích: při čtyřicátém v roce 1985 znovu 8. května pod zavedeným názvem, při třicátém v roce 1975 o den později pod hlavičkou Tag des Sieges (Den vítězství). Jinak nikdy, od německého znovusjednocení v roce 1990 už vůbec – až před pěti lety svátek vyhlásila spolková země Berlín.

Nacismus v Lužici trval od roku 1933 do roku 1945 a Slované, které Hitlerův režim nejprve vábil k volbám, byli postupně víc a víc šikanováni. Byly zakazovány jejich tiskoviny, finančně byly podporovány rodiny, které se zřekly slovanského jazyka, naopak ty, které na něm trvaly, byly pronásledovány. Učitelé a faráři byli odesíláni do ryze německojazyčných oblastí, zatímco do Lužice naopak přicházely prověřené kádry, neschopné slovanského slova. Po nacistické buzeraci přišlo jaro 1945 a rovinatá země posloužila jako prostor pro vpád sovětské armády na Berlín. Operovaly tu polské jednotky spolu se sovětskými, padly stovky Poláků.

Pamětnice dodnes říkají, že nacisté se chovali strašně, ale že to, co předváděli Sověti, bylo daleko horší. Známé jsou cedulky, které si Lužičtí Srbové vyvěšovali na dveře domů a na nichž azbukou byly vyvedeny nápisy: „Zde bydlí Slované, ne Němci.“ Nepomáhalo to – zabitých a znásilněnýchbylo mnoho. Asi je to logické: Němci tu byli doma, území neokupovali, nerabovali na něm ani neznásilňovali, zatímco Rudá armáda ano. Navíc v chaosu války zřejmě nikdo nehleděl na to, kdo je kdo, ostatně Rudoarmějci patrně nevěděli, že by v Lužici, tedy v Německu, mohli Slované žít.

Pamětníci také vzpomínají na rudé nebe, když hořely Drážďany – vidět ho bylo i daleko z Čech. Fronta celou zemi zničila, byl hlad, všechno zničené a vypálené. Nebyla práce, proto lidé odcházeli do Čech, kde naopak byla a poptávka po lidech také. Už zůstali, šlo o ryzí ekonomickou migraci. A zároveň byla dotvořena další zkáza: odsun Němců z Čech znamenal, že někam ti lidé jít museli. A tak šli mimo jiné do Lužice, kterou germanizovali. Dotvořili Češi, kteří se po staletí snažili pomáhat Lužickým Srbům a podporovat je, jejich zkázu? Aneb konečně podcast, který klade zásadní otázky.