Tenhle článek je malá exkurze do světa našich dětí. Do míst, kam se nám rodičům většinou moc nechce :) A tak vás možná trochu překvapí. Nebo vás začne štvát a budete mít nutkání ho zavřít. Ale zkuste prosím vydržet do konce. Můžete si z něj odnést nezapomenutelný prožitek, který vám ve vztahu s dětmi pomůže.

Chcete dítě před smutkem ochránit? Radši mu řeknete, že Píďa spinká, když vám umře křeček? Nebo mu zatajíte, že jste rozdrbaného plyšáka hodili do koše, a když si na něj vzpomene, řeknete, že už ho asi nemáte, nebo si vymyslíte nějakou báchorku o tom, že šel do světa? A co když je milosrdná lež nechrání, ale připravuje o důležitou schopnost do života?

„A dost, jsem řekla!“ Dáte dítěti jasnou hranici, ale platí to na něj asi tak minutu? Nebo dokonce vůbec? Tak neztrácejte dál čas autoritativními hláškami (které rodičovskou autoritu spíš podrývají) a místo nich otočte pozornost dovnitř.  Mamííí, šťávu! je nepravidelný podcast Nevýchovy o tom, jak dát rodičovství novou šťávu. Tentokrát na téma: Jak dětem nastavit hranice, které budou respektovat?

Mluvíte, vysvětlujete, opakujete do zblbnutí, a dítě nic? Sedí si na uších, nebo co? Tak zapněte uši vy a poslouchejte, kde může být trabl :) Mamííí, šťávu! je nepravidelný podcast Nevýchovy o tom, jak dát rodičovství novou šťávu. Tentokrát na téma: Proč nás děti neposlouchají?

„Pojď už, jdeme domů!“ Řev. Nedostanete ho ze hřiště? „Broučku, pojď, už musíme jít.“ (Prosím, ať to aspoň jednou jde bez řevu.) Dítě si dál patlá bábovičku z bláta. Zářivě se na vás usměje. Hele, jak mi to jde! „Zlato, pojď, doma nás čeká oběd a pak se na chvilku vyspinkáš.“ Berete mu lopatičku. Nechce ji pustit a začíná natahovat. To se fakt nedá nikdy odejít v klidu?

Nebudu jako moje máma. Věta, kterou jsme si každý řekli snad tisíckrát. Když nás štvalo, že nás honí do úklidu. Když se zlobila, co jsme to zase vyvedli a že jsme si neumyli ruce. Nebo když nám nechtěla dovolit noční pařbu s kamarádkou. Pamatujete si na to? A pak se nám narodí děti a nestačíme se divit…

Protestuje, zdrhá, naháníte ho? „Někam se vypravit, to je u nás vždycky na dlouho. Minule jsme odcházeli tak, že jsem byla naštvaná a křičela jsem, a Kubík taky. A co teprve ten stres, když potřebujeme být včas u doktorky…“ Máte podobnou zkušenost? Tyhle 2 tipy vám můžou pomoct ke klidnějším (i rychlejším :) odchodům.

Ach jo, ta Petra se má, Máťa je takovej pohodovej, a já s Fílou mám věčně problémy. Ach jo, ségry Kubík šel do školky bez problémů, a naše Zuza každý ráno brečí. Naše Ája ještě nesedí a Jitky Ema už dávno. Jako já vim, že to nejde brát podle tabulek, ale… ach jo.  Taky se občas trápíte, že vaše dítě v něčem není jako ty druhé? Který rodič ne, že. Ale víte, jak tohle srovnávání působí na děti?

Nevzali jsme pubertu našich dětí za ten nejlepší konec. Někdy mám pocit, že ji vnímáme jako novou sousedku s pěti dětmi. Nikomu ještě nic špatného neudělala, ale už předem za všechno může. Nikdo ji tu nemá rád, jednoduše se od ní očekávají potíže.  Vybrala jsem pro vás 5 tipů, jak na to, aby s vámi vaše náctileté dítě nepřestalo mluvit a vztah s ním se neodehrával na bitevním poli. Chcete je?

„Zkazilas mi celej život, chápeš to? Nenávidím tě. Je mi úplně jedno, co si myslíš o tý blbý škole. Tebe taky nezajímá, co si o ní myslím já. Vůbec mě neposloucháš. Nikdo mě neposlouchá. A je ti úplně jedno, co prožívám. Hlavně abych měla hotový ty debilní úkoly. Dyť ty vůbec nevíš, kdo já jsem, mami, chápeš? Chápeš mě vůbec??“ Co může rodič říct nebo udělat v takovou chvíli?