Nevýchova

Být mámou je přece to nejvíc, co může ženskou potkat. Jenomže někdy je ta realita jiná, než jsem si malovala... Bolí mě břicho a v puse mám úplně sucho. Chci otevřít oči, ale nejde to. Světlo mě v nich řeže jako písek. Příšerně tu páchne dezinfekce. Ležím na JIPce. Po císaři.

Příběh macechy, pro kterou to s partnerovou dcerou nebyla láska na první pohled. A teď, po letech, píše upřímný dopis: Ahoj vopice, dlouho jsme se neviděly, viď? A vzpomeneš si vůbec, kdy jsme se viděly poprvé? Já jo, úplně přesně. Táta nás vzal obě na zmrzlinu, abychom se seznámily. A já věděla, že se jdu seznámit s nejdůležitější ženou v jeho životě… Předplatné Nevýchovy: https://www.nevychova.cz/predplatne/

Asi čtyřletá tmavovlasá holčička v růžové mikině sedí na jednom pražském hřišti na lavičce a pláče. Někdo by řekl, že přímo řve jako tygr. A její maminka jí pořád opakuje tohle: „Nebreč! Nic se ti nestalo!" Ale ono se stalo. A mně došlo, jak málo tohle „utěšování" funguje. Jenže co mám vlastně místo toho říkat?

Ze školek se po ránu ozývá pláč prťavých nováčků, kteří se zatím nerozkoukali, za dveřmi v sobě dusí slzy jejich mámy a tátové, a paní učitelky (a někdy i rodiče těch „otrkaných“) v dobré víře radí: „Nechte ho tu a běžte, zvykne si.“ Jenže vám v tom nějak není dobře… Tak vás a vaše školkáčky chceme dneska podpořit zkušenostmi rodičů, kteří to s dětmi zvládli. Ať taky zjistíte, co by u vás pomohlo…

„Mami, tati, když mě ta škola fakt neba… Bojím se vám to říct, tak píšu tenhle dopis. A tajně doufám, že si ho přečtete." Mami, tati, pamatujete na můj první školní den? Já si na něj pamatuju moc dobře. Poslední srpnový večer jsem usínala a v břiše mi poletovalo asi tisíc motýlků.

Máte kolem sebe pár zapřisáhlých kočárkářů nebo šátkovacích nadšenců? Tak to jste si možná vyslechli dobře míněné: „Radši ho v tom šátku nenechávej moc dlouho, ať si nezkřiví záda“ anebo naopak: „Kočárek, jo? To mu tam není smutno?“ A řešíte, co je pro miminko nejlepší… Je tu jeden odborník, který spor šátek vs. kočárek spolehlivě rozřeší...

V parném letním počasí každoročně dochází k přemnožení dvou speciálních živočišných druhů: héreček a zagorek. Už jste je taky letos potkali? Nebojte, setkání s nimi není nakažlivé ani nebezpečné – naopak. Může nás přiučit něco cenného i o vlastní drobotině. Třeba jak přemoct dětskou stydlivost nebo vztek.

Na tenhle mikulášský večer hned tak nezapomenu. A malá Andulka, co si neuklízí pokojíček a trochu doma zlobí se vstáváním, ta asi taky ne. Mikuláš, jako správná „nebeská" páka na naše zlobidla, jí trochu promluvil do duše. A samozřejmě nadělil balíček dobrot. Hezká tradice, řeknete si, děti si to užijou. Nebýt té malé nehody. Mrkněte, než přijde Mikuláš.

Proč se vyplatí překonat rodičovský mýtus o sobectví a začít myslet na sebe? Zrovna, když jsem si začala myslet, že nám domácí pohodu nemůže nic narušit, všechno se pokazilo…

Někdy vypadá, že mě snad vůbec nevnímá. Má svůj svět, a když nechce, nic s ním nehne. Všechno jsem mu to už říkala. Několikrát mu to opakuju a stejně neudělá, co říkám. Přijde mi, že je mu to jedno.