Nevýchova

Změnila jsem dvě věci a hádek mezi kluky je najednou minimum. Jak to udělat, aby se děti „nesežraly“ a rodič se přestal trápit?  Vzpomínáte, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“ Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky…

„Mít doma mimino, to je v pohodě. Počkej si na období vzdoru, to je teprve peklo,“ strašili mě. Ze všech stran. Tak jsem si na to dávala pozor a vyhlížela, kdy to udeří. A zjišťuju, že s tím obdobím je to celé ještě trochu jinak…

Zase ty zuby… „Musíš si čistit zoubky, jinak ti je vezme zoubková víla!“ „Když si je nebudeš čistit, budeš je mít černý!“ Zkoušíte to na něj horem dolem, a dítě pořád nic? Protestuje, neotevře pusu – a vy už jste z toho zoufalí? Existuje jednoduchý způsob, jak na to. A nepůjde jen o zuby. To, jak s dětmi řešíme čištění zubů, totiž ukazuje, jak s nimi řešíme i spoustu dalších každodenních věcí, které nás zlobí: třeba uklízení, mytí vlasů, oblékání nebo chození spát. A všechny tyhle situace se často zadrhávají na stejném bodě.

Dlouho jsem myslela, že mi máma kecá do výchovy. Že úplně čeká na to, až Klárka spustí svůj ječák nebo hodí sušenkou po zemi (ano, tou sušenkou, kterou jsem jí já nechtěla dovolit), aby se mohla vědoucně podívat a prohlásit něco o rozmazleném dítěti. Teprve před pár dny jsem přišla na to, co tím doopravdy sleduje…

Hrajeme si na koberci. Skládáme kostičky k sobě, ve vzduchu je pohoda. Moje batole ke mně přifrčí, dělá u toho „brrr“, já otevřu náruč. Pocem, broučku můj krásnej. Nechá se zvednout, přitiskne se ke mně… a najednou prudká bolest. On mě kousnul!  Slyšela jsem, že děti někdy koušou, ale že by to dělal ten můj, to se mi nechtělo věřit. Vždyť jsme na něj pořád tak hodní! Má se dobře, zuby mu zrovna nerostou, tak co to mělo být?

Někdy to vypadá, že se dítě vzteká zničehonic a naschvál prudí. Proč to dělá? A nejde mu nějak normálně říct, aby to nedělalo? Zkuste tuhle první pomoc.

Taky vám přijde, že na ty děti snad mluvíte čínsky? Nebo že jsou z Marsu? Můžete jim to opakovat stokrát, stejně neposlechnou… „Jely jsme s Bárou (3) autobusem od babičky. Jednou za sto let v autobusu a stihla cestou pokopat pána, rozlít pitíčko a při vystupování zprudit celej autobus tím svým ječákem,“ začíná tenhle článek. Jenže se nám za moment „zvrhne“ do rodičovské čínštiny, sledujte…

Dítě, kterému se v naštvání říká spratek, sígr, hajzlík. Jestli takové máte doma nebo ve třídě a někdy už nevíte kudy kam, příběh Ondry, nadaného kluka s ADHD, vás navede. Jeho paní učitelce pomohly 4 věci, aby to s Ondrou zvládla. Tady je najdete.

Nedávno jsem dostala virózu. Takovou tu, kdy vás bolí celý člověk a ani se nehnete. A Jája byla doma se mnou. 3leté dítě, které má plno energie a potřebuje vás. A občas taky neposlouchá. To zase bude. Jak ji zabavit? No a pak jsem koukala jak blázen, co tříleté dítě dokáže. Málem bych si toho nevšimla…

Nehledej, jak na dítě, ale jak s ním,” radí Nevýchova. Dlouho jsem nechápala, co to má znamenat. Až nedávno mi to docvaklo, a u nás doma se všechno změnilo… Co se stane, když začneme dětem říkat pravdu a pozorněji se dívat? A jak i s těmi nejmenšími komunikovat bez titulků?