Ale nejde jen o fyzický porod. Schopnost iniciativy, tedy schopnost být začátečníkem a dělat nečekané diference, které vyvádějí z míry, si máme uchovat napříč životem: Člověk nepřestává být začátečníkem, dokonce se jím má znovu a znovu stávat.

V novém podcastu se autorka nezabývá jen klasickým pojetím zrodu a novosti v knize Vita activa od Hanny Arendtové, rovněž připomíná v Česku málo neznámou polskou filozofku Jolantu Brach-Czainu. Ta ve své knize Škvíry existence, jež v Polsku dosáhla kultovního statusu, poznamenává: „Existenciální filozofie požaduje sepětí nikoli se smrtí, ale s rozením.“ Podobně jako Arendtová tedy zdůrazňuje, že zrození je událost, jejíž význam nekončí s fyzickým porodem.

Poslední část je věnována německému sociálnímu psychologu Haraldu Welzerovi. I ten se v nedávné knize Nekrolog na sebe sama táže po tom, jak zlomit sklon uzavírat se do svého hlediska. Nejčastější důvod pro setrvávání v jednom nastavení není podle sociálního psychologa lenost, ale víra. Šli-li jsme po nějaké cestě dost dlouho, leccos jsme obětovali a budeme se proto bránit přiznání, že nebyla dobrá, anebo třeba i byla, ale možná stačilo. Proto jej zajímá okamžik zaražení se, zaváhání, zastavení. S Hannou Arendtovou sdílí to, že schopnost iniciativy studuje rovněž na pozadí totalitních režimů. Český čtenář jej může znát jako autora knihy Můj děda nebyl nácek.