Demokratická levice v Česku, která by měla šanci na reprezentaci ve Sněmovně i na ovlivnění, byť nepřímé, vládní politiky, už není. Na tom se shodnou pravicoví i levicově demokratičtí pozorovatelé.

Představte si takovou situaci. Itálie, rok 2022. Stále rezonují dozvuky ruských zvěrstev v Buči a Mariupolu. Italští hostitelé jdou po ulici s manželským párem, který z Ruska utekl, protože mu režim hrozil zatčením. Manželé prohodí mezi sebou pár slov rusky. Hostitel je zapřísahá: „Moc vás prosím, mluvte jinou řečí, ruština je teď nevhodná!“

Jednou jsem v Očích psal, že jsem se asi před půl rokem náhodou dostal do chatu svých někdejších spolužáků z vysoké školy. Většina účastníků chatu, až na tři výjimky, stále žije v Rusku. Někteří se dodnes věnují žurnalistice, ovšem v současných ruských podmínkách.

Boris Akunin, vlastním jménem Grigorij Čchartišvili, narozen 1956, začínal jako autor mimořádně populárních retrodetektivek z konce 19. a začátku 20. století. Poté, co si zajistil finanční nezávislost, se začal věnovat projektům, které sám pokládal za zajímavé. Vytvořil desetidílný cyklus Dějiny ruského státu.

Jako vždy před volbami se vynořují recepty, jak zlepšit stávající stav. Voliči naletí, aby se pak zklamali, protože se jejich představy nenaplnily. Ve společnosti se po zavedení svobodných voleb vytvořila pohyblivá skupina zklamaných.

Profesor Michael McFaul přednáší na Stanfordově univerzitě v USA a je specialistou na Rusko. Byl poradcem prezidenta Baracka Obamy, později se na Obamovu žádost stal americkým velvyslancem v Moskvě v letech 2012 až 2014. Putinův režim mu v témže roce zakázal vstup do Ruska.

Uvádí se, že Sir Paul McCartney složil písničku When I’m Sixty-Four, tedy Až mi bude šedesát čtyři, ve věku čtrnácti let. Dnes je mu třiaosmdesát. Přesto ohlásil na podzim nové turné. Z vlastní dvakrát zopakované zkušenosti mohu dosvědčit, že na svých koncertech rozdává lidem radost.

V ústavě Ruské federace je odstavec 5 článku 29, který praví: „Cenzura se zakazuje.“ Přesto má být ruská cenzura ještě tužší než je teď. Jak je to možné?

V devadesátých letech minulého století, kdy byl Václav Klaus na vrcholu politického vlivu, koloval vtip: „Víte, jaký je rozdíl mezi Václavem Klausem a Pánembohem? Bůh si nemyslí, že je Klaus.“ Mně se tento vtip vybavil poté, co jsem se seznámil s nedávným projevem Nikity Michalkova v ruské Státní dumě. Michalkov byl dříve světoznámým filmovým režisérem a nyní je už dlouho jedním z hlavních propagandistů Putinova režimu.

Kniha Miloše Václava Kratochvíla Evropa tančila valčík vypráví o letech, která předcházela vypuknutí první světové války. Otakar Vávra podle této předlohy natočil svůj poslední celovečerní film.