Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám 

První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.

Politické strany za I. republiky nebyly právnickými osobami, jejich vnitřní činnost tedy nebyla regulována žádnými právními předpisy. Špičkový ústavní právník František Weyr tehdy psal, že „výkonný výbor každé politické strany stojí mimo zákon a může si dělati, co chce“. Sociolog Jan Mertl v roce 1938 konstatoval, že strany jsou ovládány oligarchií složenou z předsedy, místopředsedů, generálního sekretáře, členů vlády, šéfů hospodářských podniků spjatých se stranou a blíže neurčeným okruhem osob obstarávajících svými konexemi peníze. 

Závislost poslanců na oligarchii stranického vedení utvrzoval institut tzv. reversů. Reversy původně vznikly z obavy, aby zasloužilé stranické funkcionáře nějaký oblíbenec lidu nepřeskočil na kandidátce. Poslanci se zavazovali bianco podpisem, že složí mandát, budou-li k tomu svou stranou vyzváni. A volební soud ve své konstantní judikatuře přiznával reversům právní závaznost. Tím se poslanec stával doslovným rukojmím své strany. I proto mohla za I. republiky tak dobře fungovat Pětka – tedy neformální domluva předsedů stran - která autoritativně ovládala koaliční většinu v parlamentu a diktovala, jak mají poslanci hlasovat.

Odpor, který po Mnichovu k politickému stranictví vznikl, způsobil, že všichni po válce souhlasili s tím, aby stranictví bylo v novém Československu omezeno a regulováno. Tak vznikl druhý extrém - Národní fronta. To vše způsobilo, že se u nás mají politické strany u veřejnosti tak malou důvěru. Přitom bez nich nemůže zastupitelská demokracie existovat.